Cesty k němu jsou různé. Třeba já dlouho nevěřil, že existuje něco jako víno, kterého se s chutí napiju z důvodu jiného než společenského. Víno, to bylo to, čím jsem si s donucením do druhé nohy připil po povinném šampaňském k novému roku. Víno, to bylo to, co kamarádi lili do kofoly, když na tu usměvavou slečnu na oslavě potřebovali dodat kuráže. Řeči o Francouzích, co u oběda vedou s vínem dvě hodiny řečí, byly prostě řeči.

Až mi jednou tehdejší přítelkyně, po dvouměsíční brigádě na jihu Itálie (co přesně tam dělala, jsem se radši neptal, ale vyprávět o tom uměla moc hezky), přivezla víno. S příběhem pána na kraji vesnice, jehož rodina po tři generace víno pěstuje a v zakoukání do drobné české blondýny, jíž okolí přezdívalo Cherry, tento Giorgio vytáhl ze sklípku to nejlepší, co měl. Tehdy jsem prvně pil víno, jehož legendu „chutná po višních", bych klidně podepsal.

Na otázku, kolik by takové víno stálo, prý Giorgio odpověděl: Ani se neptejte! V každém případě, od té doby jsem ochutnal stovky vín, některá i lepší, než měl onen Ital. A nemusel jsem ani jezdit zvlášť daleko.

Zjistil jsem, že dobré víno nemusí být ani drahé. Příjemně překvapit může i některé stolní za pár korun. Se stolním vínem je to totiž jako s populární hudbou: je připravováno tak, aby se zamlouvalo co nejvíc lidem. A i pop může být dobrý. Když si ho ale člověk jednou naposlouchá, zpravidla mu k vychutnání už nestačí jen tak ledasjaký rozhlasový hit. Začne hledat hudebníky s přívlastky a příběhem…

Přeji vám, abyste ve víně našli pravdu. A píseň, která vás neomrzí.