Jako onehdá – můj bakelitový kohout včas nezakokrhal, že je slunce už nad obzorem a měl bych vylézt z peří. Budík jsem naštvaně málem zatloukl pěstí do nočního stolku a rozespalý jsem se katapultoval z postele. Poradu budu asi stíhat jen stěží. Slepota z polospánku se chlapovi nevyplácí: narazil jsem si – sakryš, jak bych to řekl – prostě roh komody mi zchromil bimbasa. Bolest mi otevřela oči dokořán, dokonce tak, že by si je leckdo spletl se světly semaforu.

Nasoukal jsem se s klením do kalhot a hajdy do metra. Na nástupišti jsem zjistil, že u sebe nemám žádné doklady. Chlap by neměl měnit svršky, když přijde z hospody. Protože moje rozpaky přilákaly revizora. Trocha vysvětlování a koktání o slušném člověku mě nezachránilo, osm stovek bylo jeho. Tedy aspoň v pokutovém bločku. Další lapálie byla, že jsem v tom kvapu za sebou doma zabouchl dveře, leč klíče zůstaly na stole.

Na poradu jsem přišel pozdě, byla zrovna v půlce. Šéfka mě seřvala, že na ni mám přestat kulit oči, neboť mi to od maléru stejně nepomůže. Kdyby jen věděla, že při dosednutí na židli mě bimbas upozornil, že s ním mám ještě hodně dlouho zacházet opatrně. Těžko to šéfce vysvětlovat – vždy vyžadovala pro tvrzení každého přímé důkazy.  No uznejte, copak by tu dračici můj modráček obměkčil? 

Doma jsem od manželky dostal taky za uši, protože jsem už týden sliboval, že po sobě budu uklízet a moje pracovna nebude připomínat kulisu barikády z válečného filmu. Takže už aby dnes byla půlnoc. Pátek pro mě ještě neskončil a teď už víte proč.