Zhruba tak by se dal připodobnit proces studia mimořádně nadaného dítěte a běžného žáka školy. Zůstává však množství otázek. Myslíte, že si s vámi budou chtít spolužáci z kurzu hrát? Možná. Ale pravděpodobně vám budou závidět. Záměrně vám budou dílo kazit, nebo ho jen jednoduše budou přehlížet. Vedoucí kurzu vám pochválí váš první let, ale pak si vás už nebude všímat. Zvládnete to přece sami. A je také dost možné, že si budete tak jistí, že začnete ostatním radit, jak na to. To se zase nemusí líbit vedoucímu kurzu. Berete mu práci. Přitom vás rozčiluje neznalost elementárních záležitostí vašich spolužáků a na základě konstruktivní kritiky se jim jejich nedostatky snažíte vysvětlit. Pak se připravte, že asi dostanete do nosu.

Vzdělávání mimořádně nadaných dětí je stejně složitá záležitost jako učení těch nenadaných. Ozývají se kritické ohlasy na to, že se v některých školách tyto „jiné" děti sdružují do speciálních tříd. Důležitá je pak role toho, kdo sedí za katedrou. On musí vytvořit prostředí, ve kterém se výjimečnost dítěte nestane jeho handicapem a zároveň pozná, co je to konkurence, úspěch i prohra, spolupráce i individualita. Tedy, populárním termínem: „integrovat tyto jedince do společnosti". A to by přece mělo platit v každé třídě, klasické i speciální. Proto je dobře, že i v Praze rostou nové instituce pro nadané děti, v případě plánovaného gymnázia pro ty, které mají cit a talent pro jazyk a řeč.

Líbí se vám články autorky? Přečtěte si i další sloupky Kateřiny Chvátalové!