Zpočátku to vypadalo, že nepůjde odolat. První posezení se spolužáky v dnes už neexistující hospůdce Na dně. „Ty vole, vodkáď si?“ A výběr z desítky a dvanáctky tří značek. Zatímco vinné menu znělo prostě: „Červený, nebo bílý?“

Dál se nemělo smysl ptát, protože všechno, co je červené, je frankovka, a všechno, co je bílé, je müller. A jediné, co tomu vínu přidávalo cosi hoch, byla tehdy poměrně výrazná politička Kateřina Jacques, která si ho shodou okolností ve stejnou chvíli jako já vychutnávala u protějšího stolu.

„Je to fakt ona?“ uvyklý faktu, že pokud v podobné hospodě někoho potkám, je to maximálně starosta, ptal jsem se tehdy spolužáků. Při ujištění, že „jo, a co jako“, jsem si říkal: „Tak takhle chutná Praha.“

Nějaký pátek utekl, Kateřina Jacques v politice spíš uvadla, než zezelenala, mluvit jako cajzl jsem snad nezačal a při návštěvě sklepmistrů v Grébovce a Troji jsem zjistil, že tu nemají jen svíci. Vrcholem byla chvíle, když mi kamarád, který rozumí spojení „Žít Brno“ lépe než Bc. Roman Onderka, MBA, nedávno řekl: „No, celkem se to pít dá.“

Letošní nejlepší pražské víno při nějaké příležitosti ochutnám a věřím, že to nebude jednooký mezi slepými. Tímto připíjím na všechny müllery, kteří do Prahy nepřijeli v barelu.

ondrej.leinert@denik.cz