Právě včera jsem cestou do redakce na Václavském náměstí chvilku pobyl a musel dát tomu člověku za pravdu – bylo mi trapně za těch několik maskotů v šílených zvířecích kostýmech, lákající kolemjdoucí do restaurací či čeho ještě. Tyhle manýry rádoby manažerů česká nátura nepřijme, turisté se jen ušklíbají a obloukem se tomuto divadélku vyhnou.

Mnohem strastiplněji ale na mne zapůsobila ošuntělá stařenka – přehrabovala se zrovna v odpadkovém koši. A vedle ní postával chlapík, který kdekomu nabízel ke koupi jisté periodikum. Z prodeje má provizi a tito „kameloti" se rekrutují většinou z řad bezdomovců. Chlapík si stařenky nijak nevšímal, aspoň to tak vypadalo. Byl jsem překvapen, když seniorce doporučil, aby se v odpadcích raději nehrabala. Může tam být „něco" od feťáků a to je potom konec.

Seniorka k němu jen smutně zvedla oči a na srozuměnou pokývala hlavou. Chlapík pak sáhl do kapsy a dal jí minci. Prý aspoň na pár rohlíků, aby měla, když má, jak řekl, zlatý dukát navíc.

Trochu to ve mně zaharašilo, naše pohledy se setkaly. Mám si tedy od chlapíka koupit magazín, který asi číst nebudu nebo…Dal jsem stařence taky nějaké drobné. I ten magazín jsem si koupil. Nikdy předtím jsem to neudělal, přiznávám. Jenomže v tom chlapíkově pohledu byla výtka i odevzdání zároveň: vypadáš spokojeně a tak se na nás vykašleš. A moc nekoukej, dobře to na lidech poznám. Jako na všech okolo. Václavák byl pro mne ten den opravdu o mnoho smutnější.