Nadšeně přikývnu. Musí to být úžasná práce, pomyslím si. Jezdit si po řece, sem a tam, koukat se do nádherné krajiny, projíždět kolem historických památek… Zkrátka romantika. Jako by mi četl myšlenky, policista dodává: „Lidé si myslí, jaká je to romantika. Ale když jste na vodě pořád, už je to stereotyp."

To není přece možné… Ale když se kouknu na výrazy Michalových kolegů, kteří se se mnou chystají na plavbu, začínám mu trošku věřit. Petr a Aleš nemají vůbec úsměv od ucha k uchu jako já. Odvazují lana, hází do lodě velkou černou tašku s výbavou, Petr si sedá do sedačky a startuje. Jaká rutina.

Ale nevšímám si toho. A jako malé natěšené dítko stojící před vánočním stromečkem čekám, až vyjedeme z malého přístaviště. Jedeme už asi půl hodiny. Prvních pár minut si mohu krk vykroutit, jen aby mi nic neuniklo. Jenže pak už je to všechno na jedno brdo. A hlavně pomalé.

„Nezrychlíme trošku?" navrhuji v očekávání. „Trošku můžeme," odpovídá mi Petr a hýbe s pákou. „To je príííma," zakřičím a vlasy se mi rozletí do všech stran. Zmocňuje se mě euforie. Chce se mi křičet, chce se mi smát. A pak i brečet. To když po pár vteřinách zase zpomalujeme. „Jedou tam veslaři, nemůžeme jim dělat vlny," krčí Petr omluvně rameny. Ach jo. Aleš vidí mé zjevné zklamání. „To víte, tady to hodně lidí na člunech rozpaluje. A je jim jedno, kolem koho projedou. Ale to my s nápisem policie nemůžeme."

Když mi pak Petr s Alešem ukazují na různá místa u břehů, kde v minulosti našli utonulé, natvrdo si uvědomuji realitu, ve které každý den žijí. A ta je od romantiky na míle vzdálená.

veronika.cezova@denik.cz