„Ještě ne, ale snad přijede ta další,“ povzbudila jsem ji. „Na další nemám čas. Nejsem tu navěky. Půjdu radši na autobus,“ obrátila se na podpatku a v mžiku přecházela silnici k autobusové zastávce.

I já jsem měla nutkání odejít. Ale nakonec jsem setrvala. V kabelce jsem totiž našla jedno ze starších vydání Pražského deníku. Sobotní. To, které v seriálu Pražský pamětník představilo příběh Františka Brabce, jehož otci překazili Němci účast na Pražském povstání. A to mu zachránilo život.

Ten příběh, už když jsem ho psala, mi přišel velmi silný. A přestože jiné materiály si většinou už v novinách znovu nepročítám, na tento jsem měla chuť. Chtěla jsem si znovu připomenout, jak František jako malý musel přihlížet tomu, jak s maminkou a babičkou 
v kuchyni sledoval, jak rozzuřená jednotka SS táhne do jejich vesnice, aby popravila další lidi. Jak coby mladý voják jednou přelézal vysokou zeď, aby se dostal ke své milé, ale někdo vykopal jámu, zalil ji hašeným vápnem a František do ní zahučel…

Obrovský stín na stránce

A ve chvíli, kdy jsem byla ponořená do příběhu sledování navzájem nevěrných manželů, objevil se mi na stránce obrovský stín. Ještě chvilku jsem tomu nevěnovala pozornost. Pak jsem se ale vrátila do reality. Vedle mě stála asi čtyřicetiletá žena. A četla si spolu se mnou Františkův příběh! Dlouze jsem se na ni zadívala. Nejdřív mě nevnímala a stále si četla. Po pár vteřinách zrudla. A rychle odklonila hlavu pryč. „Ježiš, moc se omlouvám!“

„Vždyť se nic neděje,“ odpověděla jsem a četla dál. - „To je ale stejně zajímavé… Takže ten František tedy unikl jen tak tak…“ - „Ne František, jeho tatínek,“ opravila jsem ji. A automaticky jsem jí podala noviny, aby si příběh mohla v klidu přečíst. Když dočetla, zamyslela se. „Jednadvacátý díl… Takže ten Pražský pamětník, to je nějaký seriál?“ - „Ano, vychází pravidelně v Pražském deníku. Už od února, každou sobotu,“ řekla jsem s hrdostí v hlase. Jak moc velkou, to si naštěstí žena nevšimla.

Zlobení komunistů vysokoškolačkou

„To je výborné! A to vám je stejně zajímavé, kam se ty lidské osudy ubírají… Já třeba pěkně zlobila komunisty jako vysokoškolačka…“ Ještě než to dopověděla, přijela tramvaj. Stouply jsme si obě k jednomu madlu. Tak nějak automaticky. A zatímco mi vyprávěla o demonstracích, kterých se zúčastnila, všimla jsem si, že nás bedlivě pozoruje jeden z cestujících, asi dvě sedačky od nás.

Muž podle vzhledu zhruba ve stejném věku. Možná 
o trochu starší. Z ničeho nic začal přikyvovat. „Přesně tak! A já jim to dokonce osladil i v odborech!“ řekl muž pyšně. Spolucestující se na něj usmála. „Vy si to taky pamatujete? A také jste…“

Blížila se má zastávka. S oběma jsem se rozloučila. Jen mi letmo mávli na pozdrav, pohroužení do hovoru. Otočila jsem se za vzdalující se tramvají. S širokým úsměvem. 
A s pocitem, že někdy stojí zato nespěchat.

Čtěte také: František: Tátovi Němci překazili účast na Pražském povstání. A to ho zachránilo