V jídelně vám hodí na podnos polévku stylem: co byste chtěli, když je za deset korun. Jenže po takovémto „podání" od „milé" kuchařky polévka rázem ztratí svou hodnotu. O půlku. Tu druhou máte už po celém podnosu a máčí vám ty dva ubrousky, které jste si vzali.

„Máte prosím ještě ta rajčata, která jsou v akci?" „Nemáme," štěkne po vás prodavačka na konci směny. „A zítra ještě budou?" nevzdáváte se (protože jste se sem jen kvůli této slevě doploužili). „Nebudou," supí už prodavačka. „Vůbec? Až do konce této akce?" Výraz, kterým vás prodavačka počastuje, napovídá, že mít ta rajčata, začne vás s nimi bombardovat hlava nehlava.

A do třetice všeho dobrého (a zlého). Celý den se odbýváte, na oběd sice pomyslíte (ale u toho také zůstane), ale jste tak rozlítaní, že si slibujete, že si to večer vynahradíte.

Jenže vyhlídka prázdné ledničky vás donutí udělat něco, co byste jinak neudělali. Ihned si dát něco strašně nezdravého, co vám okamžitě zaplácne žaludek (a hned po posledním soustu toho budete litovat, ale to je jiná věc).

Co teď? Klasické rychlé občerstvení řetězce plné mastného masa? Ne. Rozhodnete se když už toto podstupujete dát si něco, co vám nepřijde až tak strašné.

Třeba oblíbenou kombinaci, kterou jednou za čas a bez újmy vaše tělo snese (základem je přece pestrá strava, že?). Třeba takový párek v rohlíku! Na moc dlouho sice hlad nezažene, protože pak máte ještě větší hlad a chuť na další jídlo, ale v tu chvíli si to užíváte.

Stánek už je na dohled. Není to sice ten váš „stánek první pomoci," ale co se dá dělat…

„Prosím jeden párek v rohlíku," usmívám se na prodavače (tedy on si to možná vykládá po svém, jako další šklebení hladového zákazníka).

„S kečupem, nebo hořčicí?" ptá se otráveně.

„Prosím hořčici. Kremžskou."

„Nemám!" houkne.

Rozbuší se vám srdce, jako domeček z karet se vám rázem zboří iluze o tom, že si pochutnáte. Nemají kremžskou hořčici???

„Nemáte kremžskou hořčici???" vysoukám ze sebe, jako bych se divila, jak vůbec může mít otevřený stánek, když nemá základní ingredienci!!!

„Vůbec?"

„Ne," štěkne netrpělivě. „Takže kečup, nebo plnotučnou?"

Hlava mi to nebere. Neslyším ho, co říká. „A to vám došla?"

„Ne. Nikdy jsme ji neměli."

„A budete ji někdy mít?" ptám se už zoufale, jako bych tím alespoň částečně mohla vykompenzovat fakt, že si ji tu někdy ve chvílích nejvyšší nouze budu moci dát.

„Sakra, ženská! Už jste dnes třetí, co se ptáte! Neměli jsme ji, nemáme ji a NIKDY ji mít nebudeme!!!"

Náš zákazník, náš pán. Vzpomněla jsem si na toho nerudu zrovna v pondělí, když jsem odpovídala jednomu ze čtenářů, který mi poslal námět na článek. V půl dvanácté večer.