„Pane Jando, můžete se mi podepsat?“ otázala se nesměle červenající se prodavačka, když se Janda jal platit kartou.

Myslela sice podpis kvůli ověření platnosti karty, ale přitom bylo zřejmé, že kdyby bylo na ní a za celebritou nestála fronta nedočkavců (z nichž polovina byla moc mladá, polovina moc uspěchaná a celkově bylo všem zjevně putna, že u pokladny zrovna stojí chlapík, který v osmdesátých letech ve Zlatém slavíkovi třikrát předstihl Gotta), šlo by o podpis úplně jiný a úplně jinam.

„Beze všeho,“ pravil Janda, s jistotou vystřihl podpis dle podpisového vzoru… a zmizel jako ze stránek bulváru.

„Jakou máte od něho nejradši?“ zeptal jsem se prodavačky, když jsem přišel na řadu.

„Všechny, hlavně Kde jsi a Oheň, voda, vítr,“ zareagovala žena za pultem (tedy vlastně za kasou), zjevně potěšená, že si v tom hypermarketovém blázinci může s někým o nenadálém setkání popovídat.

„A copak vy ho posloucháte taky?“ zeptala se mě, aniž by čekala kladnou odpověď.

„To zrovna ne ale třeba Všechno na Mars nemá chybu.“

„Aha, to byla taková ta tvrdá? Tu jsem nemusela,“ prohodila.

A už se musela loučit, aby ji manažer obcházející kolem pokladen nenapomenul, že toho víc napovídá, než namarkuje.

Trvalo to pár vteřin, ale jak tomu obvykle bývá, Jandu jsem pak z hlavy nemohl dostat celý den.

„2005 Sláva začal věk robotů, 2006 práce začala jít bez potu,“ notoval jsem si text vizionářského songu z poloviny osmdesátých let. Janda tehdy předvídal, že dovolenou budeme brát v tabletě, místo kafe budeme pít energit a všechnu práci za nás odvedou roboti, kteří nás taky jednou ovládnou.

Nevím, zda Janda či jeho textař četli Čapkovo R.U.R., ale zas tak moc se vlastně ani nesekli.

Naposledy mě to napadlo o víkendu při zdánlivě nesouvisejícím Běhu kancelářských krys. Žijeme v době sedavých zaměstnání a zážitků na klíč. Žijeme

v době, kterou sociolog George Ritzer vtipně nazval jako „mcdonaldizovanou“, protože většina věcí je stejně zautomatizovaných jako fastfoodová houska.

Pro očistu ducha proto doporučuji: Povídejte si s prodavačkami. Když je přijde zdupat jejich manažer, povídejte si i s ním. Ve fast foodech (když už do nich musíte), si objednávejte nestandardní porce. Zpívejte si na ulici. A sedavá zaměstnání prokládejte během. Jednoho dne nás stejnak, slovy Jandy, vystřelí na Mars. Ale dokud jsme na Zemi, je lepší běžet než nechat všechno proběhnout.

ondrej.leinert@denik.cz