Jakou měl ten had kůži, jsem se nakonec nedozvěděla. Jakmile jsem do terária strčila ruku, vystartoval po mně. A kousnul. Bylo to tak rychlé, že jsem si ani neuvědomila, jestli to tak bolelo, nebo jsem se v tu chvíli tak lekla. Od té doby jsem ale každopádně měla ke všem podobným zvířatům respekt.

Proto mě šokovalo, když se mi nejlepší kamarád pochlubil, jaké domácí zvířátko si pořídil. Z tisíce možností si vybral snad tu nejhorší. Sklípkana. S hloupým jménem. Ferda. „Tak k jeho teráriu mě nedostaneš," varovala jsem ho dopředu. A vyprávěla jsem mu příhodu s hadem. „To nic není," zasmál se.

„Pár dní po tom, co jsem Ferdu přinesl domů, mi utekl. Máma ani nevěděla, že nějakého pavouka mám. A tak, když viděla v kuchyni nehybného a vyčkávajícího Ferdu, říkala si, co je to za blbý vtip, co je to za hračku… A chtěla ho vyhodit…"

Jenže ta hračka se najednou začala hýbat. A jeho mamka z toho měla málem infarkt. Zlaté kousnutí od hada!

veronika.cezova@denik.cz