A právě na poštu jsem včera vyrazil, protože jsem musel přes složenku poslat peníze. Vyrazil jsem do jedné z kobyliských pošt, do takové menší pobočky, a už když jsem se blížil, tak jsem začínal mít pocit, že tam probíhá pokus o zápis do Guinessovy knihy rekordů za co největší počet lidí na co nejmenší poštovní pobočce.

Nechtěl jsem to odkládat, tak jsem si řekl, že si frontu vystojím. Ubíhalo to pomalu a to z nejrůznějších důvodů. Někdo se chtěl vykecávat s paní pošťačkou, někdo chtěl vydat balíček, aniž by měl u sebe doklad, někdo zase měl špatně vyplněnou složenku.

Valil jsem oči v sloup a říkal si, jak je možné, že dospělej člověk nedokáže správně vyplnit blbou složenku, jen zdržuje, nepřijde k okýnku, nezaplatí a po pár vteřinách v klidu neodejde…

Hurá! Jsem na řadě!

S radostí ve tváři jsem přišel k okénku a prostrčil jím složenku. „Pane, tady vám chybí adresa a tady jste to zapomněl vyškrtnout,” zněla slova zpoza okénka. Začal jsem tedy ve spěchu chybějící údaje dopisovat, přičemž jsem nemohl neslyšet odevzdané povzdechy lidí ještě stojících ve frontě. Říkal jsem si, jak moc se těším, až konečně vypadnu, ale to nejhorší mělo ještě přijít.

Pošťačka mne požádala o pět set korun, já si sáhl do kapsy a ihned v ten moment jsem si uvědomil… že peněženku mám v kastlíku v autě na parkovišti.

Koktavě jsem se začal omlouvat a že jsem hned zpět, ať zatím vyřídí lidi za mnou. S hořícími tvářemi jsem doběhl do auta, hned se vrátil, spěšně zaplatil, rozloučil se a mazal pryč. Během odchodu jsem si představoval, co si asi myslí lidé ve frontě jak je možné, že dospělej člověk nedokáže správně vyplnit blbou složenku a jen zdržuje…