Snažila jsem se objektivně zhodnotit, co by pro fungování takové instituce znamenalo zpoplatnění studia. Vyučujícímu se má vize pravděpodobně líbila dostala jsem jedničku.

Při včerejším happeningu iniciativy Za svobodné vysoké školy jsem se opět vrátila zpátky do doby, kdy jsem si zaujatě dělala poznámky při přednáškách o novodobé historii a kdy jsem se bála, že si u zkoušky vylosuji otázku, kterou se nestihnu naučit.

„Mají pravdu, předsedo,“ výstižně glosuje situaci věta ze známého českého filmu. Jenže asi ne ve všem nabízí se automatická odezva. Tuzemským univerzitám je rozhodně třeba dodat více peněz. Zároveň je nutné nastavit systém jejich financování přehledně a nezaujatě, aby byly zohledněny všechny aspekty, které mohou studenty limitovat. Tedy ty studenty, již si dokáží vzdělání patřičně vážit a mají předpoklady stát se elitou národa. Protože není student jako student.

Je mi ze srdce protivné poslouchat nářky některých rádoby intelektuálů, jak je daná škola špatná a nepraktická. Jistě, ledacos se dá změnit. Ale stále platí, že vysoká škola je jakási nadstavba, kterou nemusí a ani nemůže mít každý z nás. Pokud tě tedy studium nebaví, odejdi. Na druhé straně, naplňuje-li tě vysokoškolské vzdělání a splňuješ-li požadavky, které tě opravňují navštěvovat akademickou půdu, nemělo by ti nic bránit ve studiu. Ani peníze.

Právě připravovaná reforma by měla toto zohlednit. Stejně jako tristní stav učitelských platů. Motivovat a zaslouženě ohodnotit ty, kteří vychovávají a ovlivňují další generace, by mělo být takřka samozřejmé. Jenže není. To je velký dluh reprezentace státu.

Stejně jako zanedbávání rozvoje vědy. Všechno to jde ruku v ruce. A nezbývá než opakovat frázi protestujících studentů: Važme si vzdělání. O to přeci jde.

sona.kacerovska@denik.cz