Až jsem si někdy říkal, jestli je aspoň nějaký kousek země pod Prahou neporušený. Podzemí protkané trubkami, kabely a bůh ví, čím ještě.

To vše lze pochopit v době technického pokroku, který se zřejmě líbí některým stavebním firmám natolik, že svou práci v obnově inženýrských sítí dělají i několikrát po sobě. Navíc na stejném místě jako vloni nebo předloni. Takže ledva se něco dokončí, už se znovu bourá, aby se pak zase dokončilo.

Bájný Sysifos by si mnul ruce, že ve své vytrvalostní disciplíně v souboji s časem není sám. Dokonce si troufám říct, že v Praze by často našel důstojné soupeře. Například komunikace na Starém Městě tam je staré snad úplně všechno.

Vodovodní potrubí z konce předminulého století občas zazlobí, tím pádem se v zemi kope. Pár asfaltových záplat pak jen označuje, kde byla netušená městská fontána. Těch záplat je na Starém Městě hodně. Nepopisuji nic objevného, jen zmiňuji, že Pražák opět tuto havarijní lapálii pociťuje třeba jako řidič.

Co platilo ráno, to kvůli jinému dopravnímu značení ze zřejmých důvodů odpoledne neplatí. Samozřejmě že za volantem kleje. Nepochybně by se našlo dost jiným míst, kde zábor místa a pár montérů signalizuje nějaký problém. Až mě tak napadá, zda jsou tito lidé někdy bez práce, když zrovna nesvačí.

Třeba si teď nějaký šťoura významně poklepává na čelo, že jsem idealista, když bych si představoval Prahu průjezdnou a všude perfektní asfaltový koberec. Já si to ale představuji, protože jako Pražák do nějakého výkopu nechci spadnout. Takových případů bylo přece v minulosti taky dost.

Přihodím jeden za všechny u nás v Kobylisích spočinul ve špatně označeném výkopu člověk, kterého postihl diabetický záchvat. A právě u toho výkopu. Spadl do něj a všem se samozřejmě ztratil z očí. Poležel si v díře celou noc, než ho ráno dělníci našli.

Že ten cukrovkář přežil, nemohl dlouho uvěřit ani lékař ze záchranky. Ten šťastlivec pak bědoval, že už ani raději kvůli samým výkopům a záborům nevyjde z baráku. Samozřejmě že se jedná o extrém a souhru nešťastných náhod nájemníci v okolních domech mají od té doby aspoň novou elektriku.

Dlouhý chodníkový výkop po kabeláži se zasypal a za pouhé dva měsíce v ulici opět řvaly sbíječky. Přišla řada na obnovu části kanalizace. Proč se to nedalo udělat najednou, mi dosud nikdo nevysvětlil. Nicméně už ani žádné nepožaduji, v Kobylisích se zase tak moc do země nekope. A když ano, naštvaní lidé tady mají aspoň důvod si zanadávat.

Taky mi to někdy jde, jak by ne! Zejména když objíždím deset ulic, než se dostanu do té vytoužené. A když se mi to povede, v protisměru jede vyděšená řidička. Diví se, proč se řídím nějakými pravidly silničního provozu. Vycouval jsem, jako správný džentlmen. Jasně že se zkřiveným úsměvem a za srdce mě nebral ani dámy nový drdol.

Zato policajti mě vzali do hledáčku přímo hned. Nacouval jsem málem do jejich auta taky chtěli do ulice vjet a v jednosměrce je přece couvání přísně zapovězeno. Prý bych to měl vědět, když mám řidičák, byla jejich první replika slovní výtky. Dáma s drdolem i s autem mezitím zmizela vycouvala nepoznána.

V pasti jsem zůstal sám a s pokutovým blokem v ruce. Ale už dost lamentování.Vždycky mě při těchto příležitostech napadá výrok Karla Čapka: Představte si to ticho, až lidé budou chtít hovořit jenom o věcech, o kterých něco vědí.

Čtěte také: Lidé v Trojské ulici: Opravy nám silně komplikují život!