Ta je příkladem toho prvního. Na výšku čtyřiceti sedmimetrová reklama, tolik totiž věž měří, bila do očí nejen turisty, ale hlavně obyvatele Prahy, kteří místo jedné z dominant vltavského nábřeží sledovali nadživotní úsměv holčičky koupající se, víc než ve vodě, v heslech a sloganech společnosti, které dítě propůjčilo svoji tvář.

Jindy jsou domy zakryty plachtou, na níž je natištěna budoucí podoba ošetřovaného objektu. Tak tomu je třeba ve Stromovce, kde díky těmto hávům některé budovy vypadají jako z ruské pohádky. Za zvuku častušky se jejich kabátek vlní podél zatím obnažených základů. Jednou si člověk myslí, jak rychle se podařilo dům opravit díky tomu, jak je plošný obraz krytu lešení autentický. Jindy krčí čelo, protože něco tak kýčovitého dlouho neviděl. Ale většinou jsou přehozy velmi prostorově matoucí. A tato dočasná iluzivnost je na nich snad i sympatická.

Také nová rozkopaniště mají své prozatímní šaty. Ve velikosti XXL. Když jsem si zadala do internetového vyhledávače heslo „holešovické mrakodrapy", rty mi zůstaly pootevřené. Neviděla jsem snad nebe fialově a nachově zářnější než nad jejich vizualizacemi. Ne nadarmo na všech plošných ukázkách budoucích rezidenčních komplexů rostou stromy s hustou a dokonalou korunou, usměvaví muži vyhazují nad hlavy děti a maminky, s nohou přes nohu, je sledují bezstarostně z laviček. Studenty baví studovat na obrubnících bazénků, senioři se těší pohodlí laviček před vchody domů. Když si potom představím už vzrostlý komplex, ošlehaný smogovými proudy, umělecky počmárané lavičky a zsinale šedé tváře uspěchaných lidí, tak si myslím, že jejich základy v hloubi asi černají.

Líbí se vám články autorky? Přečtěte si i další sloupky Kateřiny Chvátalové!