Mám k tomu hned několik důvodů. Buď mě nenapadá, co koupit nebo si říkám, že je pořád dost času. Dalším důvodem je obava, že něco koupím a pak uvidím něco daleko lepšího, hezčího. No a asi poslední důvod je ten, že když koupím nějaký dárek s dostatečným předstihem, mám silné nutkání ho tomu dotyčnému dát hned. A ne čekat až na den „D".

To, že kupuji dárky k narozeninám tak den před samotnou oslavou, je u mě celkem normální. I když už vím dlouho dopředu, co to bude. Ale jeden rok jsem vyrazila kupovat vánoční dárky skutečně až 24. prosince ráno. Tehdy jsem si dala předsevzetí, že se to už nikdy nesmí opakovat (za ty nervy to nestojí) a nakupovat začnu pomalu a v klidu už v září. Zatím jsem to nikdy nedodržela. Ani letos. Už zhruba za měsíc přijde Ježíšek a já se pořád uklidňuji tím, že je „teprve" listopad.

Já vím, je to ostuda. Ale už se asi nezměním. Pokaždé jsem to stihla, nebo sehnala to, co jsem si představovala, že by dotyčné či dotyčnému mohlo udělat radost.

Ono je to těžké. Doby, kdy nic nebylo, a na všechno se stála dlouhá fronta, takže ulovit džíny či digitální hodinky bylo něco, jsou dávno pryč. Takže co originálního koupit? A pak ten čas. Ráno do práce, večer z práce a o víkendech, doháním to, co přes týden nestihnu.