1990 a první třída: hned v první školní den se nejsmělejší z žáků ptá naší třídní učitelky: A kdy budeme mít tělocvik? Za to, že jsem projevoval více zájmu o češtinu než dělání kotoulů, kotoul dozadu se vlastně nikdy nenaučil a z kozy nemel kozy, ale strach, jsem se záhy zařadil mezi třídní losery.
1994 a pátá třída: kdo nehraje fotbal, hraje proti nám. Takže mi děda kupuje kopačky a v duši sní, že to jednou dotáhnu jako on do Rudé hvězdy Cheb. Kéž by aspoň jeden vnuk byl fotbalista!
2000 a kvinta na gymnáziu: v přátelském zápasu výběru gymnázia – do kterého je rok od roku snazší se dostat – proti dorostu místního mančaftu Slavoj Kojetín dostávám devět gólu. V bráně bavím zhruba podobně jako Don Baltazar Carriera ve školní inscenaci Voskovce a Wericha Kat a blázen. Děda se smiřuje, že na Rudou hvězdu Cheb to nebude, vlastně to nebude ani na Slavoj… a tak kupuje kopačky mladšímu vnukovi Josefovi.
2005 a druhý ročník na vysoké: dědův vnuk Josef propadá počítačovým hrám Starcraft a Commandos, bez dozoru rodičů nechodí na tréninky a z talentu, kterému kouč předvídal budoucnost Pavla Nedvěda, se snad jednou stane aspoň programátor. Učitel tělocviku mi na gymnaziálním plese popisuje, že kolikrát kvůli omluvenkám nemůže z 20 hochu sestavit ani fotbalovou jedenáctku.
2012: Roman Šebrle a Robert Změlík chtějí změnit tristní postavení tělocviku. Fandím jim jako na olympiádě. Ale bez spolupráce rodičů to nepůjde. Jak říkal Pavel Bém:Všichni jsme v národním týmu!
