Praha naštěstí nemá přitroublý slogan jako „nejmenované“ město, ve kterém jistá agentura za několik statisíců po dlouhém bádání slavně oznámila, že odteď budou všichni „žít Brno“. Ale kdyby přece, pak kam se hrabou Staromák a Václavák žít Prahu znamená vyrazit na Letnou.

Pokud vám tyto úvahy přijdou nesmyslné, je to jednoduché. Jsem pořád zasněný. V sobotu jsem totiž nevystoupil na rušné křižovatce a nešel kolem tramvajové smyčky.

Eskalátorem na Hradčanské jsem vyjel do parku a listopadovým listím mezi stromy pohlédl na zlatavou budovu. Vypůjčil si v ní knížku a zasedl tváří v tvář Petřínu. Pode mnou se kdosi projížděl na velocipédu, a tak jsem seběhl dolů.

Jenže jsem naivní hoch. Místo velocipédů se tu prohánějí bavoráky, místo knížky si do parku nezapomenete vzít kapesník, místo prsaté Hanky, co ráda čte, tu potkáte jen Blanku. Stromy pomalu nahrazují domy a slovesné umění verše na úrovni druhé třídy základní školy. A všechno se mi to jen zdá, i když ten druhý sen bych radši zaspal.

ondrej.leinert@denik.cz