To Pakul, jak se tehdejšímu Paláci kultury přezdívalo, nabízel jako každodenní samozřejmost. Už ve čtyři odpoledne, kdy ještě nedozněly sirény továren v Kolbence, že dělnictvu takříkajíc padla, jste mohli věšet kabát v šatně a rozhlédnout se po nějaké potenciální tanečnici. Výhodou bylo, že do Pakulu chodily celé tlupy žen a zrovna tolik mužů. Kdo měl odvahu, ten tančil až do večerních televizních zpráv.

Přípitek na oslavu úspěšné sklizně obilovin nesměl chybět a po deváté jste mohli být už doma. Vytančení a vůbec pobavení. Nic jiného jsme tehdy ani nemohli. Nikdo nepodnikal, všichni měli vesměs stejné platy a kolem páté byl každý pánem svého času. Lidi byli i tak nějak družnější a v Kongresák mnohdy praskal ve švech.

To samé přeji i nynějšímu managementu, aby nalákal veřejnost na akce jí příjemné. To už záleží na dramaturgii těch, kteří se k této práci hlásí a odpovědí nebudou jen monstrózní jednorázové akce, jako bylo zasedání Mezinárodního měnového fondu. Nakonec nepřineslo téměř žádný ekonomický užitek.

Odkloňme se ale od minulosti, každý další den můžeme ovlivnit, uplynulou byť jedinou vteřinu už nikdy. Osobně bych se přimlouval za množství komornějších akcí, to lidi rádi. Pocit vzájemnosti poznáte ve stanu, ne v leteckém hangáru. To říkal jeden moc chytrý pán a ona vzájemnost pak plnila koncertní haly. Louis Armstrong alias Satchmo tuto svou památnou větu zopakoval v šedesátých letech i v Lucerně.

Samozřejmě že měl tento americký hudebník totálně nabito. Proto by byla škoda, aby budoucnost Kongresového centra kulturně skomírala jak jeho někdejší účty, kdy musel pomoci stát. Je-li tato budova určitou dominantou Pankráce, nechť se stane dalším tahákem pro svět tím, že nenabízí jen krásný výhled na Hradčany. Nechť tento výhled vystřídá obdivný vzdech nejen nad novým interiérem, ale i nad děním v něm. A jít z objektu domů s pocitem, že se do něj brzy vrátím.

Čtěte také: Kongresové centrum v novém? Prahu vyjde na 800 milionů korun