V kavárně pracují neslyšící lidé, mnozí z nich si tady splnili svůj sen. Nejenže pracují, ale začlenili se i mezi slyšící, kteří sem stále častěji chodí i proto, aby se naučili základy řeči, při které pouhá slova nestačí.

Navyknout si na systém, který v Tiché kavárně funguje, je snadné. Pokud postavíte válec zelenou nahoru, chcete si něco objednat. Pokud ho položíte vodorovně, jste spokojeni a číšník vás nebude rušit. A když chcete zaplatit, válec dáte červenou nahoru.

Tichá kavárna paradoxně není vůbec tichá. Ba právě naopak. Pokaždé, když ji navštívím, je scénář téměř stejný. Malé děti zde radostně dovádí, hrají si na stavitele, seniorky vášnivě diskutují o tom, co za poslední týden viděly v televizi.

Nejkrásnější pohled je však na samotné zaměstnance. Ti s elánem pobíhají mezi jednotlivými stoly, mlčky přikyvují na objednávky těch, kteří se znakovou řečí nedorozumí, horlivě naopak komunikují s neslyšícími nebo těmi, kteří už pár znaků pochytili.

To vše s radostí, úsměvem na tváři a jiskřičkami v očích. Kéž by takoví byli i někteří slyšící číšníci…