Čtěte se mnou: „Část Trojmezí leží v Přírodním parku Hostivař-Záběhlice. V nivě Botiče se také nalézá Přírodní památka Meandry Botiče a biokoridor Územního systému ekologické stability. Je to poslední kousek přírody, sevřený ze všech stran paneláky. Pro obyvatele okolních sídlišť je to často jediná možnost kontaktu s přírodou.“

Vyrážím do Trojmezí. Realita je, jak to obvykle bývá, někde mezi. Ano, narazíte tu na neutěšené obrazy. Stromořadí střídá skládka, na paloučku se místo milenců povalují injekční stříkačky.

Když se tu v noci procházíte, slabší povahy spíš než na romantický výlet se svojí milou myslí na to, jestli jim někdo zpoza křoví nevrazí kudlu do zad.

Ale tak to máte všude, kde je pusto a tma. Pak sem totiž vyrazíte přes den a uvědomujete si, že tenhle prostor snadno může být pro mnohé rájem mezi sídlišti.

Potkáváte tu přátelské lidi – a skoro všichni se při pohledu na ceduli „Vstup zakázán!“ diví, co si to zase „ti nahoře“ vymysleli. Chodí tu léta, vede tudy v mapách značená cyklostezka. A najednou tady nejsou vítáni.

Problém je v tom, že „ti nahoře“ zatím nevymysleli vůbec nic. Radní Prahy 10, 11 i 15 před loňskými komunálními volbami slibovali, jak se k Trojmezí „postaví čelem“.

Ale od voleb uplynul rok – a čelem se zatím k věci postavili jen majitelé pozemků. Už jim došla trpělivost, a tak je oplotili.

Jó, kdyby tu měl vyrůst obchoďák nebo nějaký jiný developerský projekt… Ale park? Dejte pokoj! A přineste mi kafe.

ondrej.leinert@denik.cz