Evidentně se neznají. Starý a mladý. Věkem zkušený a věkem nezkušený. Podle pravidel - provozu i lidských - zastavuji. Kynu pomalu, mile rukou. To dělám vždycky. Aby bylo jasno, že opravdu je to pravda. A že jsem ten, kdo dává přednost. 

Věkově nezkušený mladík se na mne nedívá. Jsem mu ukradený. Evidentně. Zatímco věkem zkušený se dostává do fáze rozhlížení, ten nezkušený rovnou vyráží na přechod. Jde volným krokem. Ani na okamžik nedá světu najevo, že existuje něco a někdo jiný. Prostě jde. Jen co noha nohu mine. Světe, já jdu! křičí jeho existence. Věkem zkušený chodec při pohledu na mnou kynoucí ruku se ujistí, že jsme v očním kontaktu. Nadechne se. A vyrazí. Do té chvíle se opíral o hůl. Jeho chůze nepatřila právě k nejstabilnější. V okamžiku se mění v běžce, který se řítí do cílové rovinky v běhu na patnáct metrů. 

Uprostřed přechodu věkem zkušený dostihuje věkem nezkušeného. A nekompromisním trhákem mu dává najevo, kdo je králem tohoto závodu. Ten nástup věkově nezkušený nezachytil. Věkově zkušený vyhrává. Je v cíli. Na chodníku. Brzdí. A přechází do nejisté chůze. To věkově nezkušený je stále na trati. Laxně se pohupuje v bocích a na svět nahlíží jako na něco, co neexistuje. I on ale záhy dorazí do cíle. Nezrychlí, na to nemá. Nezpomalí. To už nejde. Šine se světem stejnou nerychlostí. 

Otáčím hlavu. A podvědomě si zaťukám na čelo. Bláznivý svět, napadá mne. Nezdálo se mi to? Z polospánku mne vytrhává troubení řidiče za mnou. Pohled do zpětného zrcátka a ťukání řidiče za mnou mne utvrzuje. Nezdálo se mi to. Sešlapuji plynový pedál. Každý míříme svoji rychlostí dál do světa…