Onehdy mi někdo řekl: „Vy ještě posíláte pohledy? To je hezké…“ Inu, posílám. Mají v sobě prostě víc než esemeska.

Každopádně Vánoce jsou jednou za rok a Velikonoce, ostuda, občas vynechám, takže když vyrazím do trafiky pro známku, tradičně prodavačce hlásím: „Jednu známku na dopis, prosím“. Jako kdyby byl cenový rozdíl mezi ofrankováním dopisu a pohlednice… Ale už mi to asi zůstane a bojovat s tím nebudu.

Prodavačka mi bez vysvětlení, že jsem magor, který neví, že oboje stojí deset korun, podá známku, já ji bez velkého přemýšlení ochutnám a loupnu na obálku. A taky se na ni občas podívám.

Naposledy na ní byla Malá čarodějnice a ten úžasný havran, kterého jsem jako dítě milovala. Pamatujete také? Po obrovském zkoumání a listování kuchařkou milý havran (se svým příznačným rrrr) prrrrohlásil: „To je moc složité… Na tohle nemám surrrroviny… Ha! Uvařím čaj!“ Páni, to už je let, co jsem tuhle legrácku jako dítě ve večerníčku slyšela…

Prostě občas se člověku vybaví vzpomínka na něco, co se událo před desetiletími, a přitom si není schopen pořádně vzpomenout, co že to měl vlastně včera k obědu. Tak prý skutečně začíná (i se projevuje) stařecká skleróza. No, nazdar!

Ze zdaru či nazdaru prostě ve mně pohled na pohádkové postavičky na poštovní známce tuhle vzpomínku vyvolal. A taky úsměv na tváři. Bez urážky a se vší úctou, všichni páni politikové, čarodějnice a havran na známce… Opravdu miloučké…

jana.martinkova@denik.cz