V sousedství se všichni znali, sem tam se někdo přistěhoval či odstěhoval a buď rychle zapadl, nebo byl vyobcován. Proto byla radost zvonit u dveří paní Půlpánové, která měla dvě krásné dcery a ošklivého manžela. Takže šly Libní drby, že holky asi nejsou jeho.

Ono se vůbec mezi sousedy hodně drbalo, ale taková byla doba. Aspoň o Velikonocích jsme proto mohli krásnou Markétu, spolu s její sestrou Ludmilou, tak nějak láskyplně po zadečcích šlehnout. Paní Půlpánová po nás zase šlehala pohledem, abychom to nepřeháněli. Však nás taky přišla tlupa, jeden větší hejl než druhý, některým už rostl knír. S paní Půlpánovou jsme však v této ozdobě soutěžit ještě nemohli a postupem let, kdy nablblý puběrťák rozum bere, jsme se my kluci modlili, aby dcery ochmýření pod nosem po mámě nezdědily. 

Velikonoce byly svátkem vzájemné vstřícnosti, optikou dítěte určitě. Otec mne aspoň ten den nepeskoval, že mám zase košili naruby a nic ze mne asi nebude. I matka byla tak nějak víc naměkko, protože měla děti ráda. I ty vlastní, a mne, coby benjamínka, úplně nejradši. Proto jsem mohl domů přijít i pozdě k obědu a s vytřeštěným zrakem konstatovat tu milou novinu, že ulice je plná ožralů, všichni zpívají, jen naše spořádaná rodinná sešlost se musí cpát řízky s bramborovým salátem. Jako by to nestačilo o Vánocích.