Tomuto aktu samozřejmě předcházel zdlouhavý pohled do třídnice plné čtyřiadvaceti jmen. O tom, že se náhodě musí jít trošku naproti, jsem se přesvědčila, když jsem v osmé třídě měla tu „čest" sedět v první lavici, která byla přilepená ke katedře. Matematikářka mě zjevně chtěla vyzkoušet za každou cenu. Zapíchnutá tužka byla o tři jména výše, tak se jí muselo trošku pomoct. „Výborně, takže k tabuli půjde… Veronika!"

Na střední škole jsem paradoxně patřila k těm lepším. Čím to? Dřímal snad ve mně skrytý technický talent? Ó, nikoliv. Pouze jsme měli bezva profesorku, která matematiku dokázala podávat poutavě. Stejně jako jsme s dějepisářkou procházeli staletími, a s úžasem jsme objevovali dosud nepoznané, stejně tak jsme se brodili s matematikářkou vzorečky a čísly, které světe div se najednou dávaly smysl a nebyly tak nepolapitelné, jak se zdály býti na základní škole.

A právě to bylo i posláním včerejší závěrečné konference s trošku kostrbatým názvem Individuálního projektu národního: Podpory technických a přírodovědných oborů. Ukázat, že i technické a přírodovědné obory mohou děti bavit. K tomu je ale do budoucna zapotřebí, aby se hlavně učitelé zamysleli, jak zábavnou formou učit například matematiku, fyziku nebo chemii. Nevymlouvat se pouze na to, že kolegové s humanitními předměty to mají lehčí. Vždyť i takový dějepis se místo poutavé procházky staletími může stát jen hromadou pletoucích se dat a jmen…

Líbí se vám články autorky? Přečtěte si i další sloupky Veroniky Cézové!