Rybařil je vlastně silné slovo, pytlačil je mnohem výstižnější. Jestli jsem bratránka kvůli něčemu nenáviděl, bylo to právě kvůli rannímu vstávání. Protože s východem slunce prý ryby berou nejvíc a starý Vrchota, což byl místní strážce pořádku, bude mít ještě půlnoc. Toto je letní prázdninové ohlédnutí, v dobách dětských lumpáren mimo hlavní město. Zároveň je to vzpomínka na bratránka, který se pak topil a já nevěděl, co dělat.

Pytlačení je někdy i „vo hubu," jak říkával mravokárce Vrchota, když nás pak drážní posunovač Málek přivedl před tribunál vesnické spravedlnosti. Protože nebýt toho Málka, který bratránka vyvlekl z vody, nikdo by se o tom našem pytlačení na chovném rybníku nedozvěděl. Dřív než jsme s ostudou od tribunálu vypadli, užívali jsme si rybiček vcelku obstojně. Bylo nám už patnáct, takže nějakého kapříka jsme dovedli vyhandlovat za cokoliv momentálně potřebného. Za totáče se ryby každodenně neprodávaly, zrovna tak jako pomeranče nebo banány. Takže si dovedete představit tu vzájemnou radost kupujících i nás dvou klukovských kšeftařů, když jsme si cpali peníze do kapes. Cenu jsme ale neurčovali, každý za rybu dal, kolik zrovna mohl. Neprodávali jsme metráky, to určitě ne. Tak pět šest dvoukilových kapříků už jsme po pytlačce za hospodu vždy dovlekli. Chutnali výborně a vzpomenu si na to vždy, když stojím u kádí pouličního prodeje. Je to ale nuda, koupit si bez napětí z rizika rybičku. Nu což, udělám to i letos a bratránek z onoho světa nechť mi odpustí.