Za málo muziky, málo peněz, zní ošuntělé lidové přísloví. V tomto případě to platí dvojnásob, protože zmínění harmonikáři, většinou z Balkánu, ze svých nástrojů spíše vyluzují pouhé cvičení zřejmě balkánských stupnic. Prostě hudba nic moc. Neřku-li žádná. Do peněženek se náhodným mecenášům potom taky sahat zrovna dvakrát nechce.

Související: Omezí Praha pouliční umění? Vzniká k tomu vyhláška

Komu by se vlastně v dnešní době chtělo leda by nám ve vagónu zazpívala třeba Iveta Bartošová. V šoku by pak došlo nejen na mince, ale i nějaká ta bankovka by se třeba našla. Spíš jedno ani druhé, protože potkat celebritu v „emhádé" je a byla vždycky vzácnost. Tou je přece Ivetka sama.

V přepravním řádu dopravního podniku není stanoveno, že harmonikáři či jiní potulní hudebníci hrát lidem nejen na nervy nesmějí. Možná by stálo za úvahu, zda by ve veřejné hromadné dopravě neměly viset aspoň trojjazyčné instrukce, že hraní se povoluje jen osobám s hudebním sluchem a nástroje by neměly pamatovat dobu Čingischána.

Podobu tohoto mongolského středověkého dobyvatele pak na sebe berou pražští cestující, když je lavina pazvuků třeba v časném ranním metru zavalí. V tu chvíli má každý dospáno. Na náladu jsem se těch lidí ale raději neptal.

Autor: Petr Štrompf