V nabitém metru mě o tom přesvědčil nečekaný pohyb rozložitého padesátníka. Reagoval jím na výstup mladíka s tzv. špunty v uších, který v tu chvíli vnímal jediné – decibely ze svého hudebního přehrávače. „Hej, mladej!“ Spatřil jsem nataženou paži, na jejímž konci muž třímal peněženku. Ta mladíkovi očividně odněkud vypadla. A dle svojí tloušťky neskrývala jen peníze, ale zřejmě i množství osobních dokladů. Velká část okolí zbystřila, pouze mladík se dál tlačil ke dveřím, aniž by bral cokoliv na zřetel. Zralý muž už trochu otráveně zvýšil hlas: „Tohle je tvoje, ne?!“ Nakonec jsem musel mladíka pevně chytit za popruh jeho kabely. Jinak bychom se asi s pánem dělili. Za normálních okolností by se člověk shovívavě pousmál, ale chybí tu ještě epilog. Domníváte se, že ten sošný chlapec, který zdaleka nevypadal jako mimoň, pánovi alespoň poděkoval? Omyl. Mladej, blbej a hluchej. Omlouvám se, ale jako zástupce mladé krve musím v tomto případě přiznat, že generalizovat chování generací bychom si asi všichni měli už odpustit.

ivan.siler@denik.cz