A tak, třebaže za sebou nemají žádné dlouhodobě budované zázemí ani proud, pouští se do boje s ostatními. Je to s podivem.

Zatímco ve fotbale se u klubů typu Lázně Bohdaneč, Petra Drnovice či Tatran Poštorná s postupem let ukázalo, že když za sebou nemáte velké město, jsou vám sny o stadionu pro 25 tisíc diváků uprostřed návsi k ničemu, politika jakoby na svoji facku teprve čekala.

Takže tady máme stranu miliardáře, která sice masovou reklamní kampaní ukazuje, jak z ničeho za dva měsíce vyrobit partaj, o které se mluví, ale její obecná hesla typu „bude líp", zvěstovaná mužem, jež je po 20 let synonymem průměrných salámů a rohlíků, velké změny nevěstí. Máme tady stranu přátel, toho času pana prezidenta, která do čela kandidátek staví zpěváka nebo lobbistu, jehož pak den nato radši nahrazuje někým „pohodlnějším".  Nebo stranu bývalého předsedy Strany zelených, který je sice ještě pořád zelený, ale už mu nevyhovuje být ve Straně zelených.

Zatímco v 90. letech – v éře Klause, Zemana, Luxe či Kalvody – bylo zvykem stavět stranu na politických a myšlenkových doktrínách, takže to tady byla sama občanská, demokratická, levá, pravá a jiná strana, aliance či blok, maximálně pro osvěžení občas objevila se partaj typu Strany přátel piva (v roce 1992 ji mimochodem volilo více lidí než teď třeba takové Svobodné), nyní – v éře nikoho – se strany paradoxně namísto myšlenek stavějí na tvářích a jménech.

Jestli jim to k něčemu bude, a hlavně jestli přežijí déle než jedno volební období, to teprve uvidíme. Protože téhle zemi přeji jen to nejlepší, ať už se tam dostane Bohouš, Martin, Miloš, Andrej nebo Petr, přeji si, aby jejich výrazný nástup neskončil jako éra Karla Jarolíma ve fotbalové Slavii. Ale aby to spíš byla taková fotbalová Plzeň Pavla Vrby. Ať už to dnes proti Manchesteru City dopadne jakkoli.