Telefonní budky byly takřka synonymem chvilky klidu, soukromí a pohody. Někdy dokonce sloužily i jako krátkodobý úkryt před nepohodou, před deštěm, větrem a chladem. To telefonní budky bývaly, ale dnes je vše jinak.
Telefonní automaty jsou dnes ukryty v budkách (úředně to jsou kabinky), jež mají dole jakoby uříznuté stěny jako na toaletách což ovšem pouští dovnitř nejen chlad a vítr, ale také hluk. Tzv. polokabinky bez přední stěny jsou na tom ještě hůře. Zřejmě se jejich konstruktér domníval, že i tak skýtají dost pohodlí ve srovnání s voláním z mobilu přímo na rušné ulici.
Občas se však stane, že si potřebujeme zavolat z budky když se nám například vybije baterie u mobilu a pak vezmeme za vděk jakýmkoli telefonním automatem. Ovšem v té chvíli nevidíme žádný. Zmizely? Ne, jen se jejich počet rapidně snížil a téměř třetina z asi dvou tisíc pražských automatů se ukrývá uvnitř budov.
Jestli mi něco na dnešních telefonních budkách vadí, tak je to jejich nevýraznost. Samozřejmě, že jsou vyvedeny v modré barvě svého provozovatele, ale právě kvůli tomu se na ulicích trochu ztrácejí. Navíc mívají na bocích (někdy měnící se) reklamy a pak téměř splývají s okolím. Měly by dostat šanci prokouknout, upozornit na sebe. Nebo je budeme těžko hledat, až zase poběžíme s prosíkem ke křížku pardon, k budce.
