Střih o několik měsíců vpřed. Je sobota a já stojím před Tesla Arenou. Lituji, že jsem doma nevyhrabal tričko „Punk’s not dead“ a upravuji odhad. Bude tu 6499 důchodců a já. A hned u vchodu mi dvacítka z nich nadává za to, že je nebaví čekat ve frontě a že za všechno může „moje“ generace, protože za té jejich by se tohle nestalo.

Až potud vše bezpečně podle předsudků. Než kolem vás začnou pobíhat mažoretky a pohledné slečny v krojích reprezentujících několikerá zákoutí Čech a Moravy. A hlavně, než si začnete lámat hlavu nad jednou věcí: Proč na festival, byť pro někoho bizarní, nepřijde od nás, kolegů novinářů, ani noha?

Dechovku od doby, co mi s ní babička při nedělních obědech pravidelně pepřila dědovu polévku, neposlouchám.

Když řeknu mezi svými bývalými spolužáky (jedno jestli ze základky, střední nebo vysoké) to „falešné a zlé slůvko“ (pan prezident ho na rozdíl třeba od jazzu taky nerad), devět z deseti se osype.

Těším se na úterní křest nové desky Midi Lidi v MeetFactory nebo páteční koncert indierockové čtveřice z Londýna Yuck ve strahovské Sedmičce. Jednoduše, jsem jeden z posledních, který by měl za podobnou akci horovat.

Ale když se sejde skoro sedm tisíc lidí na festival v hudbě, která chtě nechtě patří k naší národní tradici, a nezajímá to nikoho, je něco špatně. Kdyby v Tesla Areně hráli Kabáti, na jejichž pivním rocku není od šestnáct let staré desky Země plná trpaslíků po hudební stránce zajímavého vůbec nic, bude tu mediálně natřískáno. Jedni si budou chtít kopnout a druzí ulovit bulvární klepy. Ale když se místo dole v dole nahoře střídají cimbály s trumpetami, je nám to všem ukradené.

Při pohledu na obří nápis na pódiu „Dechovka žije“ lituji znovu, že jsem si nevzal tričko „Punk’s not dead“. Tentokrát z důvodu, který by mě prve nenapadl. Protože jsem navštívil punkovou akci. A když vidím, jak na ni většina programově kašle, mám chuť jí fandit, aby přežila. A jednomu z těch důchodců, co sem nedorazil, své babičce, zas koupit desku…

ondrej.leinert@denik.cz