Sleduji často děti, které vlakem do Prahy jezdí třeba z Říčan, Benešova nebo Strančic denně na základní a vysoké školy. Ráno bývají rozespalé, v brzkém odpoledni rozjařené, později unavené. Většinou ale cestují jako parťáci ve dvou nebo ve skupince, a tak jim čas utíká.

Snažím se teď pozorovat, jak tráví prostor na trase mezi Prahou a svým nedalekým domovem dospělí, když jedou sami. Velkou skupinu tvoří takzvaní telefonisté. „Prosím tebe, tak já už jedu, jo…" „Právě jedu vlakem, ale mluvte. Co potřebujete." „Bohužel už nejsem u mailu, zavolejte mi zítra." Telefonáty lidí, kteří cestují na krátkou vzdálenost, jsou poměrně nudné a rutinní. Za to hlasité od začátku až do konce.

Potom jsou tu čtenáři novin. Ti nemají obzvlášť rádi, když si k nim někdo přisedne, protože potřebují rozmach na otáčení velkoformátových stran. Další skupina jsou lidé se sluchátky na uších, kteří se s podepřenou tváří dívají z okna a dění ve vlaku si všímají co nejméně. I průvodčí jim musí klepat na rameno, aby mu předložili jízdenku nebo Openkartu. Také tu ovšem nechybí naopak velmi hlasití náruživí posluchači hudby, kteří do svého programu zapojují celý kolektiv ať spolucestující chtějí nebo ne. Ještě jsou tu svačinkáři. Kteří si rozbalí jídlo v klíně a kontrolují přitom pohledy spolucestujících. Podle mě si takto své labužírování nemohou ani užít. Protože na této trase jezdí z práce taky hodně pracantů v modrákách, často mají místo uheráku s pečivem jen plechovku nebo láhev piva. Obzvlášť ráda mám lidi s knihou, když ji u otáčení stran naklopí tak, abych viděla, co čtou. A ti nekrásnější jsou přemýšliví lidé, kteří se s pohledem z okna nacházejí v jiném světě. Nikoho neruší a jízda je pro ně požitkem.

Teď, když vzduchem padají nadýchané vločky sněhu, jsou obrazy podél tratě plné industriálních nestvůr a špinavých na vlas stejných klonů paneláků, tak nějak uhlazenější, tišší a něžnější. I ten kluk, co si vždycky z mobilu pouští rytmickou snůšku nadávek, teď přeladil na melodičtější písně. A ti, co čtou a co svačí, se občas podívají z okna a zase spustí oči k tomu, co mají právě v rukou. Jen telefonisté vám neúnavně sněhového vzácného klidu nekonečně vyprávějí, že zrovna jedou ve vlaku a je to hrozné. Protože vůbec na nic nemají čas. Ale tohle sdělení jim vyjde na celou jízdu.