Podobný pocit se mě zmocnil, když jsem nedávno při natáčení dokumentu Heydrichiáda navštívil nádraží Praha-Bubny. Pro architekty sice logicky nejde o tolik cennou budovu, přesto mi nepřijde zcela vhodné její historickou paměť jednou provždy smazat.

Z praktického pohledu lze pochopit, že nádraží v Bubnech nebo na Vyšehradě ztratila svoji původní funkci a dnes jsou projektantům na obtíž. Na druhou stranu, spíše než nad tím, jak se těchto budov zbavit, mohli by smělí developeři či, chcete-li postaru, budovatelé zkusit více uvažovat i v intencích, jak je začlenit do moderního veřejného prostoru a pro příští generace zachovat.

Byla by to jistě větší výzva než vyhladit se zemí a nahradit sklem a ocelí. Byť ze zatím zveřejněných vizualizací z Bubnů se člověku chce doufat, že na Praze 7 se revitalizace čtvrti chopili alespoň kreativní lidé.

Budovy, které spojují dobový industriál s místem každodenní potřeby, stále teprve čekají na objevení své historické hodnoty. Jen si říkám, aby k tomuto objevu nedošlo příliš pozdě.

Za necelých čtrnáct dní v Divadle Na zábradlí uvedou Havlovu Asanaci, jejíž obsah zdá se být (nejen) v souvislosti s osudem starých budov opouštějících Prahu pro nové které nejsou často ani stínem toho, co navrhoval třeba Kaplický, ale jsou spíš monumentem banality, jak říkal Havel aktuální nadále. Memento Těšnova, téhle trestuhodně zbourané novorenesanční chlouby rakousko-uherských železnic, je stále příliš křiklavé.

ondrej.leinert@denik.cz