Odezva? Více jak půlka sálu mu nadšeně tleská. Jenže když se pak těch studentů ptám, co si myslí o školném, skoro nikdo z nich by dobrovolně nevyhazoval tisíce za školné. Prý by jako vysokoškoláci dokázali ty peníze vynaložit efektivněji. Na lepší podnájem, na cestování, na elektroniku…

Tato názorová schizofrenie mi připomněla schůzku s kamarádkou po květnových volbách v roce 2010. Po volbách, které vynesly na politické výsluní topku. „Kdepak ódéeska, kdepak socani. Karel naši zemi postaví zase na nohy!" básnila. Její fanatický projev připomínající něco mezi začínající píáristkou a členkou sekty mě docela děsil.

Po chvíli jsme se dostaly ke školnému. „No, nerada bych ho platila. Snad ho nezavedou," dumala kamarádka.

??? Nechápala jsem.

„Ale vždyť jsi volila Karla. A jeho stranu, která je pro školné…"

„Fakt?" divila se. Upřímně. Nehrála to.

Myslela jsem si, že už se tedy nikdy nebudu divit, jak velké může být to neuchopitelné, přesto v dnešní době tak důležité (a rozhodující) „kouzlo osobnosti".

Přesto se divím. Sedím tu v sále, ve kterém minimálně polovina studentům máchá rukama jako o život, kdykoli Karel Schwarzenberg cokoli okomentuje.

Ale prosím vás, jen ode mě nechtějte další Schwarzenbergovy perličky, kvůli kterým se co chvíli rozezvučí nadšený sál. Asi jsem na rozdíl ode všech nahluchlá, ale dost často ho neslyším. Nebo spíše nerozumím mu.

Ale jedno se mu vážně musí nechat. Když po debatě odchází kolem studentů, s tím svým typickým věčně jakoby nabručeným obličejem, s téměř posvátnou úctou k němu vzhlížejí nejen přítomné dívky, ale i chlapci. "Ty jo, jak mluví, to je fakt roztomilé…" štěbetá jedna ze studentek.

Ano. Roztomilý, to on bezesporu je.

A že je dost pravděpodobné, že ho dotyčná bude volit jenom kvůli pocitu, nikoli programu?

Nedivme se. To, že ve volbách rozhoduje program, si stejně v dnešní době už myslí snad jen sami politici a jejich poradci.