Byl to promyšlený tah od dědy a strýce. Oba, povoláním architekti, se domluvili, že ve stejnou dobu dají pod stromeček mně a stejně starému bratranci tu samou stavebnici té samé hasičské stanice, z které lze dle potřeby klidně postavit i rodinný domek nebo nádraží.

Mysleli si, že malý Jakub a Ondřej budou jednou taky architekti. Jenže Jakub a Ondřej se po chvíli hraní se stavebnicí naučili psát, a tak víkendy u babičky trávili vymýšlením komiksů.

Jeden děda říkal: „Pojďte ven, budeme kreslit.“ A druhý zase: „Pořád jste někde zalezlí… To já ve vašich letech hrál den co den fotbal!“

Ale Ondřej s Jakubem byli zásadoví: seděli doma, a když něco kreslili, byl to příběh o dinosaurech nebo horor Krvavá ruka. A dědovi obvykle odvětili, že to nechápe.

Přišla éra disket, cédéček a dévédéček, gramofon nahradil kazeťák, toho zase televize a tu zase počítač.

Jakub se kdesi v Ostravě stará o památky a Ondřej pobíhá s diktafonem a fotoaparátem po Praze. A stejně jako každá generace si říkají: Když jsme byli děcka, to byly panečku jiné hry než dneska!

Čtěte teké: Hry a hlavolamy: Malé poučí, velké pobaví

ondrej.leinert@denik.cz