Začíná to na Hradě. Proč si pan prezident aspoň pro jednou neodpustí poznámky o svých „oblíbencích" novinářích či Miroslavu Kalouskovi? Proč aspoň on nedokáže zachovat grácii?

Pokračuje to ve Sněmovně. Proč má Miroslav Kalousek zapotřebí protahovat už tak dlouhé řečnění faktickými poznámkami o tom, zda hlasitěji mluví on nebo Lubomír Zaorálek? Zaorálek to sice zhruba dvouslovnou zmínkou začal, ale v jeho projevu to byl ten poslední detail, na který by měl politik s víc jak 20letou praxí reagovat. Proč Bohuslav Sobotka nedokáže upřímně přiznat, že vládu Jiřího Rusnoka podpoří proto, že se tak ve straně dohodli, když stejně všichni vědí, že ještě pár dní před tím byl proti?

Kde to končí, nemá smysl říkat. Je příznačné, že premiér, o osudu jehož kabinetu se ten den rozhodovalo, Jiří Rusnok, poté, co přednesl programové prohlášení svojí vlády, nemusel reagovat prakticky na jedinou programovou výtku. Jako by to o jeho vládě ani nebylo.

Jednoduše, politická scéna si za obraz, který o ní většina veřejnosti má, může sama. Vše se totiž vyjednává stranou jednacího sálu a „jednání" před kamerami je skutečně jen rétorické cvičení, navíc, ne zrovna valné kvality.

Přitom, kdyby ve Sněmovně byl idealista, jakého ztvárnil třeba James Stewart v archivním americkém dramatu Pan Smith přichází, který se rozhodl, že v úřadu bude hlasovat tak, jak si to přejí lidé, kteří ho do něj zvolili, mělo by celé včerejší sezení úplně jinou podobu.

Dost možná by politici začali bod po bodu rozebírat programové prohlášení Rusnokovy vlády a dozvěděli bychom se, v čem dostane podporu Rusnok a v čem stínová vláda. Takové jednání ať klidně trvá několik dní. Jenže to je právě a bohužel naivismus.

Realita je taková, že když kterýkoli poslanec vyzývá ostatní k tomu, aby strany místo vzájemné řevnivosti začaly jednat, současně s tím nedělá nic proto, aby se tak stalo. A z jeho tónu je vám jasné, že svým slovům nevěří ani on sám.

Pokud chtějí poslanci navrátit jakous takous důvěru svojí činnosti, bylo by záhodno, aby Sněmovnu proměnili z místa, kde se řeční, na místo, kde se jedná. A když už se řeční, aby to byla aspoň zábava. Jako ve světlé výjimce předvedl dnes už politický odpadlík Jiří Paroubek, když poznamenal, že ve Sluhovi dvou pánů v Národním divadle zřejmě teď místo Miroslava Donutila bude vystupovat Jiří Rusnok. Protože to je pohříchu vcelku trefné označení toho, co zatím jeden z členů úřednické Rusnokovy vlády ve svém resortu vyvedl.

Jinak může příštímu zasedání Sněmovny předsedat klidně třeba zmíněný Miroslav Donutil. Nemá k tomu sice mandát, ale to, co poslanci předváděli včera, by jistě zvládl. Zatímco při vší úctě šašek by bavil publikum, to klíčové by se dělo za zavřenými dveřmi. Jako je tomu dnes. Ale šašek by byl na svém místě.

ondrej.leinert@denik.cz