Dneska vážně. Když před prvním kolem prezidentské volby 90 procent mých kulturních přátel vyrazilo na pražské náměstí Jiřího z Poděbrad vyrazit poslechnout si dobrou muziku a podpořit Karla Schwarzenberga, uvědomil jsem si zase jednou, v jakém bludu žijeme.
Jasně, prezidentská volba nebyla o kultuře, ale jestliže se Miloši Zemanovi podařilo opít část národa lacinou nacionalistickou notou na Benešovy dekrety, podařilo se zrovna tak štábu kolem Karla Schwarzenberga dvakrát (ve sněmovních volbách 2010 a teď) kulturní veřejnosti namluvit, že kdo nenosí jeho placku, poslouchá šmíru a karaoke.

Právě strana, které pan kníže dopomohl přetavit v realitu zprvu utopický sen lidoveckého renegáta Miroslava Kalouska na návrat do Strakovky hlavním vchodem, totiž má největší podíl viny na tom, že máme nejtrapnější ministryni kultury v historii, Alenu Hanákovou. Která je sice v jádru asi milou a příjemnou paní, takže spíš než naštvanost cítím k ní lítost, ale tím nelze omluvit totální neorientaci v problematice a nekompetentnost.

Ministerstvo na zavření

V době, kdy píšu tento názor, iniciativa Zachraňte kulturu protestuje proti krácení dotací na živé umění – z 600 milionů před pěti lety na polovinu – i proti stále se snižujícímu podílu výdajů na kulturu ze státního rozpočtu celkově.

Zatímco ve vyspělých zemích Evropské unie platí zaklínadlo jednoho procenta, u nás podíl dosahuje kolem 0,6 procenta, z čehož třetina prostředků navíc obvykle představuje církev, takže reálně nejsme ani na polovině toho, co okolí.

Alena Hanáková, kterou do vlády po poměrně zoufalém hledání ve vlastních řadách vyslal spojenec TOP 09, Starostové a nezávislí, rozhodně není tou, která by tuto situaci zpackala. „Jen" zdědila problém po svých předchůdcích.

Smutnější je, (pakliže se shodneme, že český nezájem o kulturu, která přitom v rámci ekonomiky Evropské unie produkuje 4,5 procenta HDP, je ostudný) že ministryně Hanáková navzdory dílčím – ale systémově nic neřešícím – projevům ochoty přidat třeba několik desítek milionů korun na živé umění, zjevně není absolutně tou osobností, která by dokázala s letitým nahlížením na kulturu jako na volnočasovou aktivitu pár pro život nepoužitelných cvoků cokoli udělat.

Svým bezradným počínáním naopak Hanáková vysloveně nahrává pragmatickým touhám té části politiků, která by kulturu nejradši zašila někam do zakouřeného suterénu na ministerstvu školství.

Předvolební program splnili: pro kulturu neudělali nic

Alena Hanáková jakožto osobnost je jedním z nejnázornějších příkladů vystřízlivění za dosavadních 23 let naší parlamentní demokracie. Je pravým opakem toho, na co v nedávno vydané povedené bilanční knize Diskrétní zóna vzpomíná současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, člen polistopadové vlády Mariana Čalfy.

Jediné hledisko pro výběr ministrů podle Rychetského tehdy bylo, „koho známe nejlepšího. Nezajímalo nás, jestli patří 
k pravici nebo levici, jestli je křesťan nebo ateista. Nikdy potom už v této zemi nenastal okamžik, kdy se vybírá jen čistě podle lidských a odborných kvalit." Dnes je štěstím, když se podaří vybrat ministra aspoň podle jednoho.

Ale ironií osudu je, že jakkoli je současný resort kultury pod „vedením" paní Hanákové k pláči 
i smíchu zároveň, děje se přesně to, co vítězné strany v posledních sněmovních volbách slibovaly ve svých programech: kulové.

Dvě nejsilnější strany, ODS a TOP 09, se ve víc jak 50stránkových fasciklech s oddílem kultura (pomíjíme-li body věnované církvím a památkám) vypořádaly shodně ve třech sloupcích. A způsobem, z něhož bylo zřejmé, že autoři vůbec nepočítali s tím, že by příslušné kapitoly někdo četl.

V jinak poměrně propracovaném dokumentu ODS nazvaném typicky byznysovým newspeakem „Řešení, která pomáhají", tak není uveden jediný konkrétní cíl. Občanští demokraté se spokojili s nicneříkajícími všeobecnými frázemi typu: „Kultura je nejsvobodnější sférou občanských aktivit. Stát bude podporovat identitu, kreativitu, rozmanitost a nejširší účast občanů na kulturním životě. Veřejná podpora v oblasti kultury a médií bude směřovat na konkrétní projekty a aktivity plnící veřejnou službu."

O moc lépe na tom nebyla ani TOP 09. Oproti ODS sice vedla 1:0 v poměru konkrétních návrhů – chtěla změnit způsob volení členů mediálních rad – tím ale konkrétnější náhled na problematiku u strany, která nakonec ministerstvo kultury zabrala, končí.

Nezářila ani největší opoziční strana ČSSD. Její oranžová kniha se sice už konkrétních problémů v kultuře dotkla. Zmiňovala možnou změnu daňových pravidel nebo rozvoj investičních pobídek a přihlásila se větou „Za optimální výši výdajů na kulturu je považováno 1 % ze státního rozpočtu," k tomu, co většině zainteresovaných leží v žaludku. Žádný pevný slib typu „zasadíme se", ale sociální demokraté nedali.

Víc mysleli lidovci, zelení i komunisti

Paradoxně nejvšímavější ke kultuře – alespoň ve svých programech (víme, že reality bývá jiná) – byly strany, které se do sněmovny nedostaly – KDU-ČSL a Strana zelených – a komunisté, jejichž předchůdkyně KSČ přitom 40 let svobodný rozvoj kultury u nás systematicky likvidovala.

Lidovci v programu slíbili přesně to, za co dnes kulturní veřejnost bojuje: „Budeme usilovat o to, aby se výdaje státního rozpočtu na kulturu blížily oproti stávajícím 0,76 % k 1 % výdajů státního rozpočtu. Navýšené prostředky hodláme především použít na posílení grantů v oblasti živé kultury."

Zelení pak zašli do takových podrobností, jako jsou fungování zadluženého Státního fondu kultury nebo odvody ze vstupenek do kina.
A komunisté se nerozpakovali slíbit, že na kulturu budou vyžadovat a just nejméně 2 % ze státního rozpočtu, aniž by přitom zahrnovali náklady na církev.

Jak by se jim to podařilo, ví Bůh, a ten – předpokládám – není komunista. Spíše to budí dojem tahání čísel z rukávu než racionální úvahy. Nicméně, i bláhová představa je pohříchu víc než nic, které řekly ke kultivaci ducha před volbami dvě nejsilnější strany.

Až bude příště na náměstí koncert na podporu libovolného politika, zeptám se, co on sám chce kromě frází ze seriálu Jistě, pane ministře udělat pro to, aby kultura u nás nebyla v pr… Jsem zvědav, co odpoví!

A chci naivně věřit, že každá partaj, která to myslí s účastí ve vládě vážně, najde ve svém středu aspoň jednu osobnost, která kultuře rozumí. Dokud tady to ministerstvo smíchu, co v minulosti štědře dotovalo komedie Tomáše Vorla či Marie Poledňákové, ještě máme.

Článek byl uveřejněn v rámci přílohy Deníku, magazínu Kulturák - březen 2013.