Protože dobrý řemeslník se uživí vždy, lze snadno dodat. Bohužel, pravda je to jen z části. Slušelo by se spíše říct: Dobrý a ZKUŠENÝ řemeslník se uživí vždy. Problémem, který současná společnost nedostatečně řeší, je právě to, kde mohou absolventi po škole získat první pracovní zkušenosti.

Statistiky říkají, že bez práce zůstává každý pátý absolvent, ale spíše než čísla, reálná zkušenost: i já mám v rodině vedle spousty těch, co více či méně cílevědomě šli na nějakou z vysokých škol, příbuzného, který se dal na řemeslo. Už v páté třídě si řekl, že se chce stát uměleckým truhlářem.

Na učení ani manuální práci nikdy nebyl žádné dřevo. Takže se bez potíží dostal nejdřív do učení, a pak i na střední nástavbu. Neváhal se přitom pro lepší uplatnění kvůli tomu přestěhovat do Prahy, kde odmaturoval a začalo… To, na co dodnes vzpomíná jako na jedno z nejtrapnějšího období svého života.

Rok hledání práce, během něhož odpověděl na stovku inzerátů, v 90 procentech případů bez odezvy, ve zbytku s tím, že hledají někoho zkušenějšího, alespoň s pětiletou praxí. Tu si pochopitelně během školy, třebaže poslední tři letní prázdniny měl brigádu v oboru, vyčarovat nemohl.

Dvakrát práci získal, ale bylo to z bláta do louže: nejdřív dělal v Hostivaři za 14 tisíc korun hrubého. Snad by to i šlo, kdyby se po půl roce majitel dílny neocitl v nejistotě, tak všechny, kterým takticky prodlužoval smlouvy po třech měsících, propustil. Pak se příbuzný dostal k pohodáři na Letné: poslouchal stejnou muziku a mladé prý bral rád, protože mají chuť se učit.

Mladý řemeslník tedy překousl i to, že za 10 tisíc hrubého korun na plný úvazek by skoro mohl sedět doma a že místo svojí restaurátorské specializace, kvůli které měl ve škole několik hodin týdně dějiny umění bouchal kuchyně. Potřeboval praxi a když bude dobrý, tak si prý brzy něco navíc vydělá. Povídali, že mu hráli.

Pan mistr stále častěji nechával hromady práce na něho a jeho kolegu, v dílně se neobjevoval, zpravidla ráno odemknul a večer přijel pro hotový výrobek se zákazníkem. Čas od času pohrozil, že když výrobek nebude „zcela dle představ" nic nezaplatí, a jinak spolu pánové moc nekomunikovali.

Až s tím bratranec jednoho dne praštil, odstěhoval se z Prahy na rodné město a rozjel vlastní živnost. Nebýt pomoci rodičů, kteří mu v prvních měsících půjčili na pronájem dílny, kdoví, jak by to celé dopadlo.

Teď už má pár let praxe, zákazníci mu přibývají, pro svoji dílnu se mu podařilo získat i nějaké peníze z dotačních programů Evropské unie a on konečně začíná poznávat, že řemeslo skutečně má zlaté dno.

Dělá šest dní v týdnu, nemarodí, na dovolenou mu zatím moc nezbyl čas, odvádí sociální, zdravotní, platí nesmysly typu silniční daně, zkrátka: typický parazit (jak onehdy živnostníky duchapřítomně nazval současný ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek).

Tím rozhodně nechci nikoho od jeho řemeslnické dráhy odradit. Dobrý řemeslník bude vždy lepší než „blbý" středoškolák či vysokoškolák. Ale cesta k tomuto „parazitování" nemusí být žádný med a člověk musí být připraven… jednoduše na všechno.

Čtěte také: Řemeslníci, kteří najdou práci vždycky? Pokrývači i tesaři