„Náhle [Tao Kan] pochopil. V klíckách byli cvrčci. Sám se o ně nikdy nijak zvlášť nezajímal, věděl však, že hodně lidí rádo naslouchá jejich cvrkotu a doma si jich pár chová, často v drahocenných klíckách vyřezávaných ze slonoviny nebo zhotovených ze stříbrných drátků. Věděl též, že jiní jsou zase nadšenci cvrččích zápasů. Po vinárnách a na tržištích porovnávají sílu svých šampiónů, vždy dva bojovníky strčí do trubky z vyřezávaného bambusu a dráždí je tenkými stébly, aby se dali do sebe."

Navzdory tomu, že hned vedle hučely proudy aut z dálniční estakády a přímo nade mnou se tyčil hypermoderní mrakodrap, bylo snadné vžít se do doby na přelomu 7. a 8. století, v níž se příběhy soudce Ti odehrávají. Měl jsem totiž před sebou úplně stejný obraz jako Tao Kan. Uprostřed Šanghaje jsem se v jedné z postranních uliček zastavil u krámku s cvrčky.

Vchod tohoto krámku lemovaly hrozny klícek, do kterých zrovna nahlíželi dva muži středního věku. Působili na mne trochu jako návštěvníci výstavy drobného zvířectva, jenže neposuzovali králíky, nýbrž cvrčky; zjevně zájemci o domácí zpěváky. Další cvrčci pak byli v krabičkách vyrovnaných na pultu. Různé druhy, různé velikosti, různé ceny. Uvnitř krámku se ve vitrínách a na stolech nacházelo všemožné vybavení pro jejich chov. Tykve, krabičky, klícky, jednoduché i překrásně řemeslně provedené.

Cvrček jako domácí mazlíček

Není úplně jasné, jak dlouhou tradici má v Číně držení cvrčků coby „domácích mazlíčků". Nejstarší písemné zmínky pocházejí z doby dynastie Tchang (618 – 907), kdy za vlády císaře Süan-cunga (685 – 762) si jeho konkubíny, kterých měl na tři tisíce, vkládaly do podhlavníků zlatou klícku s cvrčkem, aby se v noci těšily z jeho zpěvu. Jestli si konkubíny tento zvyk přinesly ze svých domovů, nebo zda jej naopak od nich převzali prostí lidé, nevíme, avšak po celá staletí bylo držení cvrčků pro jejich zpěv rozšířené v různých společenských vrstvách. Postupem času se začalo i s jejich rozmnožováním v zajetí, aby jejich zpěv nebyl vázán jenom na část roku, a vznikala kolem nich pozoruhodná hmotná kultura.

I krabička, kterou jsem si v přepočtu asi za tisíc korun koupil v Šanghaji, je nádherný rukodělný kousek, ale skutečně vrcholnými díly byly nádherně tvarované a zdobené tykve (plody „indické okurky" Lagernalie), které císařští zahradníci nechávali vyrůstat ve speciálních formách. Bohužel, toto umění zaniklo spolu s císařstvím. A později, za kulturní revoluce, začalo být jako buržoazní přežitek potlačováno i držení cvrčků.

Vymýtit se je však nepodařilo a dnes se cvrččí zpěv nese jak z bytů obyčejných lidí, tak z apartmánů na šanghajském Bundu, které jsou tak drahé, že si koupi jednoho z nich rozmyslel i Tom Cruise. (Na druhé straně si nepředstavujme, že zpívajícího cvrčka má každý. Když jsem se na ně vyptával svých čínských známých, pochopil jsem, že je tato záliba míjí stejně jako pražské hipstery chov domácích králíků.)

Krámek, který jsem si prohlédl jako první, nebyl v ulici jediný. Mezi dalšími obchůdky s rybkami, želvami a ptáky se jich nacházelo povícero. A podobných míst má být v Šanghaji asi dvacet. Sám jsem navštívil také tržiště se zvířaty a květinami Wan Šang, kde byla nabídka cvrčků ještě širší. Vlastně bych měl psát spíš nabídka rovnokřídlých, protože nejde pouze o cvrčky. Když jsem později poslal několik fotografií prof. Janu Žďárkovi, rozpoznal na nich například také stromové cvrčivce.

29 druhů cvrčků a kobylek

Nakonec se mi podařilo získat i seznam druhů, se kterými se obchoduje. Zahrnuje 29 druhů cvrčků a kobylek, jejichž čínská jména zní velice barvitě: žlutý zvonek, zlatý či tečkovaný zvonek, malované zrcátko, obří cvrček, tkadlena a tkadlenka, zpívající bratr, zpívající sestra – a ovšem bojovný cvrček.

Pohledem Miroslava Bobka, ředitele pražské zoologické zahrady.Výběr drobných cvrčků určených na zápasy jsem měl na tržišti Wan Šang možnost sledovat – a jen malá chvilka stačí, aby člověk pochopil, že je to celá věda. Zájemci si cvrčky nejprve prohlížejí a posuzují jednotlivé části jejich těla. Cvrčka, který jim připadá zajímavý, pak dráždí tenkými stébly a posuzují jeho bojovnost. Kolem pultu, kde si původně vybíral cvrčka jen jeden potenciální kupec, bylo brzo srocení jako v hospodě u stolu mariášníků. Skutečné zápasy musejí mít opravdu silnou atmosféru!

Zápasy cvrčků, kdy na vymezené ploše bojují vždy dva samečci, začaly být provozovány za dynastie Song (960 – 1279) a získaly si nesmírnou popularitu. Cvrčci určení pro zápasy mohli mít až neuvěřitelnou hodnotu. Podle jednoho z příběhů z té doby dal jistý místní úředník za nadějného cvrčka svého nejlepšího koně. Hrnek, kam cvrčka uložil, ovšem nedopatřením otevřela jeho manželka, cvrček utekl a sezobl ho kohout.

Vyděšená manželka raději spáchala sebevraždu a úředník, který přišel o cvrčka i životní partnerku, ji vzápětí následoval. Asi bych zde tento příběh nevypisoval, kdyby mi nepřipadal trochu příznačný. Dynastie Song padla poté, co kancléř Ťia S´-tao (1213 – 1275) zanedbával své povinnosti a udělal řadu zcela chybných rozhodnutí – údajně proto, že se až fanaticky věnoval cvrčkům. Vzhledem k tomu, že byl autorem po celá následující staletí respektovaného spisu o cvrčcích, se to zdá být celkem věrohodné…

Hazard je tvrdě trestán

Protože se kolem cvrččích zápasů rozbujel hazard, byly už za dynastie Čching (1644 – 1911) v určitém období zakázány a tento zákaz byl znovu vyhlášen v roce 1950. Dnes jsou zápasy cvrčků opět povoleny a konají se i jejich velká mistrovství, ale hazard s nimi spojený čínské úřady tvrdě trestají. Přesto sázení k zápasům cvrčků asi neoddělitelně patří, což dokládají i ceny šampiónů, které mohou dosáhnout v přepočtu až desetitisíců a výjimečně dokonce statisíců korun.

Vzhledem k tomu, že prodejní cena cvrčka v obchůdku nebo na tržišti začíná zhruba na sto, sto padesáti korunách, může jít o skvělou investici. Ostatně proto se také do provincie Šan-tung na severovýchodě Číny, odkud pocházejí ti nejlepší cvrčci na zápasy, sjíždějí v době jejich odchytu davy zájemců z velkých měst – velmi mnoho jich je právě ze Šanghaje – a prodej cvrčků znamená pro místní zemědělce velmi významnou příjmovou položku.

Žijí nanejvýš několik měsíců

Cvrčci žijí nanejvýš několik měsíců (přitom obvykle nezahynou během zápasů, ale v důsledku „sešlosti věkem" či z jiné příčiny), a jestliže jejich výběr je celá věda, pak přinejmenším ve stejné míře to platí pro jejich chov a přípravu na zápasy. Krmení, povzbuzující byliny, nabuzení přítomností samičky před zápasem, vážení (cvrčci jsou stejně jako boxeři rozděleni do hmotnostních kategorií), vyhazování do vzduchu pro zvýšení agresivity, tohle všechno a mnoho dalšího vyžaduje roky a roky sbírání zkušeností…

Když jsem četl Vraždu v Kantonu, ani mě nenapadlo, že se s prodejem cvrčků pro zpěv a na zápasy jednou setkám; že ve stínu šanghajských mrakodrapů zahlédnu zlomek tak starého, barvitého a výjimečného příběhu. A od okamžiku, kdy se tak stalo, si u nás doma letního cvrčení cvrčků, kobylek a sarančí mnohem víc užívám.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha