Příběh Holčičky přitom vlastně mohl skončit dřív, než vůbec začal. Porod její matky Miagi ne a ne přijít; proto ji kolegové v anestezii vyšetřili. Vše nasvědčovalo tomu, že její mládě je mrtvé.

Když se ani později nepodařilo vyvolat porod, museli přistoupit k císařskému řezu - a tehdy se ukázalo, že Holčička žije. Její vyhlídky však byly i tak velmi špatné. Miagi se o ni nemohla postarat a Holčička zpočátku nedokázala ani stát. Přesto bojovala.

Pohledem Miroslava Bobka, ředitele pražské zoologické zahrady.Od pokusu, zda by se o ni nepostarala matka její nevlastní sestry, Maureen, nezbývá, než aby Holčička dostávala pouze náhražku mateřského mléka. Ta musí mít specifické složení a není jednoduché ji připravit. S umělým odchovem bongů mají největší zkušenosti v San Diegu, a tak Holčička pije z láhve náhražku mléka namíchaného podle tamní receptury.

Ani jeho složení není úplně ideální, Holčička se potýká s průjmy a roste pomaleji, než by měla, jenže nic lepšího nikdo připravit nedokáže - a Holčička bojuje.

Padesátiprocentní naděje

A její nohy… Nejprve se postavila. Pak začala chodit, ale zejména zadní pravá noha se jí dlouho podlamovala a neposlouchala ji. Holčička byla kvůli tomu celá zkroucená a v deseti dnech jí kolegové dávali sotva padesátiprocentní naději. Ale nevzdávala se. Když ji chovatelé spojili s její sestrou, obě se navzájem očichaly a začaly se divoce honit; Holčička jako by si svůj handicap odmítala připustit - a já jsem si v tu chvíli nedokázal představit, že by její příběh mohl dopadnout špatně.

Dnes už Holčička téměř nekulhá. Chovatelé ji pouštějí běhat do chodby ve stájích, a co nevidět půjde ven. Nemá vyhráno, ale bojuje.

A skvělý doplněk před uzávěrkou: Během Velikonoc dali chovatelé Holčičce skutečné jméno, Amy. Nadějeplnější pokračování jejího příběhu jsme si snad ani nemohli přát.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha