Důkazem návštěv flamendrů je pohlednice, na níž se jistý Pauli rozplývá, „kolik alkoholu má takový slon v žaludku“, zatímco spořádané rodiny nám připomínají vzpomínky básníka Jaroslava Seiferta. Pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu navštívil Slona jako malý chlapec spolu se svým otcem a tato návštěva v něm zanechala nesmazatelný dojem.

Slon - restaurant nebyl ani zdaleka jediným nezvyklým lákadlem Jubilejní výstavy. Vedle mnoha restaurantů, expozic a atrakcí nabízela gigantickou skluzavku, habešskou vesnici obydlenou pravými Habešany, kinematograf či americký tobogán. Navzdory tomu všemu ale již po půl roce skončila v říjnu 1908 neúspěchem a jednotlivé stavby byly rozebrány.

Pohledem Miroslava Bobka, ředitele pražské zoologické zahrady.Slon měl však štěstí, alespoň na čas. Za 15 tisíc korun, což by dnes odpovídalo řádu milionů, jej hostinský pan Šenk odkoupil a přemístil do Selce u Prahy. Slon se tak nadále nacházel co by kamenem dohodil od míst, kde později vznikla zoologická zahrada, ovšem na protilehlém břehu Vltavy - a tentokrát i níž po proudu.

Stál u železniční trati na Kralupy, a ačkoli se jeho trup již nepodařilo vymodelovat tak dokonale, jako když byl poprvé vybudován na Výstavišti, nejenže budil zaslouženou pozornost a obdiv, ale bezpochyby také tvořil velice 
zajímavou krajinnou dominantu.

Tehdejší Selc - nynější Sedlec, který je součástí Prahy 6 - býval význačným výletním místem a pan Šenk mohl očekávat, že Slona brzo splatí a začne vydělávat. Měl však splaceno teprve 6000 korun, když události 1. světové války všechno změnily. Slon začal zprvu neznatelně, ale přece jen pomalu umírat.

Historická pohlednice.Po válce ho sice koupil hoteliér Josef Pivoňka, který ho provozoval, udržoval a posléze usiloval o jeho obnovu, ale Slon jako by měl předurčen svůj smutný a nezvratitelný osud. Jeho svědkem byl v průběhu desetiletí Jaroslav Seifert, 
který ve svých vzpomínkách Všechny krásy světa napsal:

„Stával jsem u okna vagónu 
a už od Podbaby jsem vyhlížel jeho obrovské tělo. Nedaleko bylo nádraží a vagón někdy přejel mimo. Tím větší štěstí, když zastavil poblíž.

Restaurace ztrácela na své přitažlivosti. Sedlec byl výletním místem Pražanů a hosté sedali radši na slunné zahrádce pod slonem a dívali se na řeku. Počal chátrat. Nejdříve mu upadly zčernalé kly a začal se drobit chobot opírající se 
o žlutý písek zahrady, pak uši 
a ostatní. To mi však nevadilo. Zvykl jsem si na jeho smutek 
a pokračující zmar. Ještě přednedávnem našel jsem čtyři cihlové sloupy, které byly ukryty 
v jeho nohou a nesly jeho tělo.

Pokud býval ještě jakžtakž pohromadě, nikdy jsem neopomenul vyhlédnout z okna a podívat se na tu chátrající památku, která tam, žalostná, vydržela mnoho let. Od roku 1908 až na práh mého stáří. Z jedoucího vlaku se mi zdávalo, a já to zdání v očích jen podporoval, že slon kráčí. Jednou mi šel naproti, jindy se mi vzdaloval. Na jaře kráčel mezi chomáčky bílých květů, v létě mezi růžemi a v zimě se brodil ve sněhu.“

O odstranění torza Slona bylo rozhodnuto roku 1969 - a 
v témže roce zemřel i pan Pivoňka, který s ním spojil bezmála celý život. Když jsem se šel podívat na místo, kde Slon stával, nenašel jsem po něm již ani sebemenší stopu. A tak si alespoň prohlížím starou pohlednici, pídím se po historických fotografiích a lituji, že se Slon nezachoval do našich časů. Jak krásné by bylo v něm posedět!

Zahradní restaurace u 'Slona' v Sedlci u Prahy.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha