V průvodcích se uvádí, že mnohá z těchto zvířat žila v malé zoologické zahradě či spíše menažerii 8. Bogdgegéna - hlavy mongolských lámaistů a Živoucího Buddhy; pravděpodobnější se ale jeví, že si je naráz, jako jednu sbírku, pořídil už vycpaná roku 1901 z Hamburku.

Je nesmírně obtížné dozvědět se v krátkém čase podrobnosti o době vzdálené víc než sto let a o osobě ze zcela jiného kulturního okruhu, kterou navíc už za jejího života zakrýval opar tajemnosti. Pravdou však je, že 8. Bogdgegén (1869 - 1924), plným jménem při přepisu z mongolské azbuky Bogd Jivzundamba Agvaanluvsanchoijinyamdan-zanvanchüg, byl nejen milovníkem čistokrevných psů, ale skutečně choval i další zvířata. Tím nejvýznamnějším se stal roku 1914 slon indický.

Skutečně, uprostřed Asie, 
v dnešním Ulánbátaru, dříve známém jako Urga a v dotčené době jako Níslel churé, žil v letech kolem 1. světové války slon. A stejně jako mnoho jiných slonů, kteří byli darováni v různých dobách různým vládcům, absolvoval 
výjimečnou cestu a jeho osudy byly bezprostředně spjaty s dějinnými událostmi.

Když v roce 1911 padla dynastie Čching, od Číny se oddělily Tibet a Vnější Mongolsko. Vzápětí se Osmý Bogdgegén stal s podporou Rusů nejen náboženským, ale jako Bogd-chán i světským vládcem samostatného mongolského státu. První delegace, kterou vyslal do zahraničí, směřovala do Ruska. A právě tato výprava pořídila pro 
8. Bogdgegéna - a nyní již 
i Bogd-chána - hnědě zbarveného slona menšího vzrůstu.

Stalo se tak údajně v Krasnojarsku a bylo za něj vyplaceno přes dvacet tisíc rublů. (Když jsem se snažil zjistit, kolik by to mohlo obnášet 
v dnešní měně, dobral jsem 
se nějakých šesti milionů korun; tento odhad ale berte 
s velkou rezervou. V souvislosti s Krasnojarskem jsou tu však ještě jiné otázky: Kde 
se v tomto sibiřském městě slon vzal? A jaké byly jeho předchozí osudy? Bohužel, nemám nejmenší tušení…)

Pohledem Miroslava Bobka, ředitele pražské zoologické zahrady.Slona bylo z dva tisíce kilometrů vzdáleného Krasnojarsku velmi obtížné 
k Bogd-chánovi do Urgy dopravit. Podle informací, které jsou k dispozici, putoval tento slon od jara roku 1913 celých osm měsíců, střídavě vlakem a po svých, až do burjatské Kjachty. Tam přezimoval a od začátku následujícího jara trvalo další tři měsíce, než dorazil do cíle.

Neméně obtížný pak musel být v Urze jeho chov. Zimní teploty tu běžně klesají pod minus čtyřicet stupňů, a tak byl na jižní straně Zimního paláce vybudován vytápěný dřevěný „sloninec“ s výběhem. O slona se starali tři lámové, kteří za něj i obětovali a četli modlitby, aby ho ochránili. Jídelníček mu vylepšovali knedlíčky vařenými v páře, přetaveným jačím máslem a červenými švestkami.

Vlastnictví majestátního slona bylo jistě důkazem světské moci nového Bogd-
chána; navíc toto zvíře 
má velmi významnou roli 
v buddhismu. V Zimním paláci je dodnes vystavena krásná výbava Bogd-chánova slona a v popisku na zdi se uvádí, že byl trénován ke zvláštním představením určeným zprvu pouze pro samotného vládce. Jako jeho cvičitel prý působil i Bogd-
chánův osobní strážce a zápasník, gigantismem postižený Öndör Gongor, který měřil 236 centimetrů.

Dějiny ale nečekaly. Číňané se Vnějšího Mongolska nechtěli vzdát a roku 1919 znovu vstoupili do Urgy. Po dalších peripetiích, v nichž významně figuroval „Šílený baron“ Ungern von Sternberg, obsadili Urgu v létě 1921 nacionalističtí vzbouřenci podporovaní Rudou armádou. Mongolsko se pod sovětským vedením vydalo zcela jiným směrem.

Bogd-chán přišel o světskou moc, a když slepý roku 1924 zemřel, znamenalo to definitivní konec monarchie. Slon, kterého pro něj mongolská diplomatická mise zakoupila roku 1913 v Rusku, uhynul patrně roku 1926. Jak uvádějí archivní prameny, nebyly možnosti se o něj postarat.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha