Bylo ještě celé zarůžovělé a mělo problémy se udržet na nohou, ale dýchalo a zjevně mělo vůli k životu. První pražské slůně! První ve více než osmdesátileté historii našeho chovu slonů, které se v Praze nejen narodilo, ale bylo zde také počato. Velká událost a velký okamžik! Vyhráno v těch chvílích však ještě nebylo.

Zásadní rozhodnutí

Pohledem Miroslava Bobka, ředitele Zoo Praha.Na narození slůněte jsme se připravovali celé měsíce. „Srílančanka" Janita, která zabřezla v červenci 2014 přičiněním sloního býka Mekonga, nám k tomu poskytla dostatek času. Vyšetření a nejrůznějších příprav proběhlo mnoho, avšak zásadní bylo rozhodnutí, jak přistoupit k vlastnímu porodu a jak nejúčinněji zabránit tomu, co se u sloních prvorodiček občas stává: zabití slůněte v prvních v minutách po porodu.

Naši chovatelé se po mnoha konzultacích a diskuzích – jak jsem se posléze dozvěděl také velmi bouřlivých – rozhodli nenechat Janitu ani v celé skupině slonic, ani s její souputnicí Tamarou, ale vyčlenit pro ni na dobu porodu samostatný box a v něm jí omezit pohyb.

Ukázalo se to jako naprosto správné rozhodnutí. Když jsme díky sledování hladiny hormonů v Janitině krvi zjistili, že se porod blíží, naši chovatelé začali ve sloninci držet nepřetržité služby. V pondělí (4. dubna) před polednem už bylo vzhledem k trvajícím nulovým hodnotám progesteronu zjevné, že Janita porodí během následujících 48 hodin.

Rychlý porod

Porodila 14 hodin poté. Jakmile se objevily příznaky nastupujícího porodu, chovatelé Janitu upoutali za nohy. Vše se pak seběhlo ráz na ráz. Porod byl rychlý a naši porodníci rychle odtáhli slůně z Janitina dosahu; měli přitom na rukou brankářské rukavice, aby jim neuklouzlo. Dobře udělali! Janita zmatená bolestí a překvapením znamenala v těch okamžicích pro slůně velké nebezpečí.

Když jsem dorazil do Údolí slonů, Janita již byla klidnější a kolegové jí omytého a zváženého sloního samečka zkoušeli pomalu vrátit. Pak ji odpoutali a posléze i se slůnětem pustili z boxu do mnohem většího prostoru s pískovištěm.

Janita postávala na místě anebo přecházela sem a tam, slůně ji statečně následovalo, a všichni naši slonaři i další kolegové je hrdě sledovali. Sameček chlupatý jako malý mamut minutu po minutě získával na jistotě, snažil se najít struky - v sedm ráno se poprvé napil mateřského mléka. Šikula!

Pomalu jsem vyšel ven a na vzduchu mi málem vhrkly slzy do očí. Promítlo se mi, jak beznadějné byly před lety vyhlídky na další chov slonů v Praze, jak byla zpochybňována výstavba nového slonince, jak jsme na Srí Lance jednali o získání Janity s Tamarou a na podzim 2012 je opravdu přivezli a jak jsme na jaře 2013 otevřeli Údolí slonů… A nyní slůně! Silnější okamžiky, než jeho narození, jsem v zoo za léta svého působení asi nezažil…

Poděkování

O prvním pražském slůněti bychom mohli jen snít, kdyby nám zřizovatel, tedy hlavní město Praha, neumožnil vybudovat nový pavilon, kdyby na něj nepřispěly tisíce lidí, kdyby nám čeští diplomaté v čele s Miloslavem Staškem nepomohli získat srílanské slonice a především kdyby náš tým slonařů pod vedením Pavla Brandla a Jiřího Javůrka nedokázal zvolit a naplnit správné postupy práce se slony. 

Jim i dlouhé řadě dalších pracovníků a příznivců Zoo Praha mnohokrát děkuji. Ať nám všem sloní sameček přináší mnoho radosti!

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha

Čtěte také: POHLEDEM Miroslava Bobka: Pohlednice, kterou si nekoupím