Ale přestože jsem v přírodě - ve Středoafrické republice a v „malém" Kongu - pořídil stovky technicky téměř dokonalých záběrů volně žijících goril, tenhle jeden snímek mám navzdory jeho mizerné kvalitě opravdu rád.

Na jihu Kamerunu, jen pár kilometrů od hranic Rovníkové Guineje, jsme v národním parku Campo-Ma'an pochodovali úzkými pěšinami vedoucími příšeřím tropického deštného lesa. Podlézali a přelézali jsme padlé kmeny, uhýbali liánám a větvím, zakopávali o kořeny a překračovali cestičky agresivních mravenců. Při teplotě kolem pětatřiceti stupňů a vysoké vzdušné vlhkosti se z nás pot jen lil.

Navzdory tomu jsem se nemohl ubránit pocitu, jako bych se prodíral dávno zarostlým a zdivočelým zámeckým parkem. Jen tu a tam se tyčil opravdu mohutný strom a většinu porostu tvořily menší stromky a křoviska. Šlo o sekundární les, který vyrostl na místech vytěženého primárního lesa. I v něm však žijí gorily nížinné a u jedné z jejich skupin probíhá habituace, tedy přivykání na lidskou přítomnost.

Pohledem Miroslava Bobka, ředitele Zoo Praha.Smyslem tohoto mnohaletého procesu, který je u goril nížinných nesrovnatelně obtížnější než u goril horských, je umožnit nejen jejich výzkum, ale zejména k nim přivést turisty. Ti znamenají zviditelnění národního parku a příjem pro místní obyvatele. Je to jednoduchá matematika: když budou gorily místním komunitám vydělávat, bude nejen je, ale přírodu vůbec mnohem snazší chránit.

Konečně! Naši pygmejští průvodci začali zvláštním způsobem pomlaskávat. Gorilí skupině, skryté v porostu kdesi nedaleko od nás, tak dávali najevo svou přítomnost. Prodírali jsme se houštím, abychom se k nim přiblížili, když se ozvalo hlasité gorilí zvolání.

Pygmejové zamlaskali a ukázali, ať zůstaneme stát, dokud se gorily neuklidní. Jejich habituace v Campo-Ma'an - na rozdíl od několika skupin na trojmezí Středoafrické republiky, Konžské republiky a Kamerunu - není ještě dokončena, a třebaže probíhá lépe a rychleji, než se čekalo, ukazuje nesmírnou náročnost tohoto procesu.

Podílí se na něm nejen pygmejští stopaři, jejichž role je zcela zásadní, ale i široké zázemí dalších pracovníků. Logistika je nesmírně náročná a drahá. Navíc se strážci národního parku musí soustředit právě na oblast s postupně habituovanými gorilami, aby se nestaly obětmi pytláků.

Roky práce a mnohamilionové investice v tvrdých a nejistých podmínkách střední Afriky, aniž by ke gorilí skupině doposud přišel byť jen jediný turista… Jestli jsem někdy koketoval s myšlenkou, že by se Zoo Praha mohla pokusit o habituaci goril v rezervaci Dja, pak v Campo-Ma'an jsem podobné úvahy rychle a navždy zavrhl.

Za okamžik nám průvodci ukázali, že můžeme pokračovat. Ušli jsme jen pár metrů a dál jsme pokračovali přikrčení. Z porostu za mohutným padlým kmenem, zpoza příkrovu větví, lián a kořenů, se ozývaly zvuky vydávané gorilí skupinou. Stopař šeptem znovu připomněl, že tyto gorily ještě nejsou úplně přivyklé na přítomnost lidí, a pokynul mi, ať si lehnu. A tehdy jsem za padlým kmenem rozpoznal vyčnívající gorilí nohu.

V příšerných světelných podmínkách jsem se na ni pokusil zaostřit teleobjektiv a několikrát jsem exponoval. Na to stopař zamlaskal a udeřil se do prsou. V tom okamžiku dosud skrytý gorilí samec sklonil hlavu k zemi, vykoukl zpoza kmene a zvědavě, skoro bych řekl až pátravě, se na mně podíval! Hleděli jsme si krátce do očí a pak jsem udělal tenhle jeden snímek.

Ano, je to velmi špatná fotografie, ale zachycuje jeden z mých nejsilnějších zážitků s gorilami.

Čtěte také: Pohledem Miroslava Bobka: První česká doktorka

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha