Procházím si své poznámky a chovatelský deník. Z těch stručných a zdánlivě neutrálních zápisků na mne prýští emoce. Znepokojení, které přerůstalo v beznaděj, neutuchající snaha udělat pro Gábinu maximum, velké nasazení i váhání, jestli by nebylo lepší vše skončit, střípky naděje i úspěch, třebaže ne úplný happy end.

Až do poloviny února vypadalo všechno dobře. Gábina byla březí, a třebaže čekala teprve své první mládě, nic nenasvědčovalo tomu, že by měly přijít závažné problémy. Jenže tak to bývá; udeří bez výstrahy. Gábina začala být náhle neklidná, smekaly se jí zadní nohy, téměř přestala žrát. O dva dny později dokonce upadla.

I kdyby nečekala mládě, byl by její stav alarmující. Krátce před vyčerpávajícím porodem nebylo na co čekat. Náš veterinář ji uspal, vyšetřil a dal jí infuze. Pomohly, ale jen na chvíli. Druhý den našli chovatelé Gábinu ležící, s podivně zakřiveným krkem. Dostala povzbuzující přípravek a podařilo se ji přimět vstát. Její úbytek sil však nevěstil nic dobrého. Hned následující den proběhl pokus o vyvolání porodu čím dříve by k němu došlo, tím lépe. Bohužel se ho vyvolat nepodařilo.

Nezbývalo, než provést císařský řez a zachránit alespoň mládě. Ve světě se stalo jen zcela výjimečně, aby ho přežila i žirafí matka, ale nebylo už nad čím váhat. Další anestezie a operace. Probíhala za neuvěřitelné souhry veterinářů s chovateli.

Mládě však bylo mrtvé.

Gábina se po odeznění účinků anestezie probrala a postavila. Začala pít a dokonce si kromě kaše vzala i trochu sena.

Nadějný stav ale netrval dlouho. Už následující ráno působila unaveně a opět nežrala. Po poledni dokonce začala usínat. Dostala povzbuzující injekci a také přípravek na podporu činnosti střev.

Ani následující dny nepřinášely podstatné zlepšení. Každá větev, kterou Gábina trochu okousala, každá hrst sena, kterou do sebe vpravila, vyvolávaly pomíjivou naději, že je jí lépe. A když tato krátká naděje odeznívala, přicházela otázka, jestli její trápení raději neukončit. Vynořila se mnohokrát. A nejednou byla na dosah kladná odpověď…

Gábina každým dnem dál a dál ztrácela na váze. Chovatelé jí dávali lahůdky a spojili ji se samečkem Frantou, aby měla společnost. Dostávala léky. Ale stále balancovala na hraně. Do toho ještě přišly komplikace s operační ránou…

Přesto se pořád držela. Rozhodli jsme se ji vrátit mezi ostatní žirafy. Ani tam se její stav zpočátku příliš nelepšil. Postupně, velmi neznatelně, však přece jen došlo k obratu. Začala víc žrát, jizva se jí zacelila, pozvolna přibývá na váze.

Gábina už nikdy nebude mít mládě, ale svůj boj o život vyhrála.

Vyhrála ho díky své houževnatosti a také díky tomu, že ti, kdo se o ni starali, se nikdy nevzdali poslední špetky naděje.

Autor je ředitelem Zoo Praha