V Pavilonu velkých želv žije výjimečná skupina tvořená velkými osobnostmi. Eberhardem von Leipziger Hauptbahnohof, například, který je ve věku přes pětasedmdesát let vůbec nejstarším obyvatelem Zoo Praha. Nebo Aldem, který je naší nejdéle sloužící želvou, neboť v Praze žije již dvaačtyřicet let. Či Oldřichem a Boženou, jejichž pořízení bylo před více než šesti lety mým prvním činem ve funkci ředitele zoo. 

V minulosti, kdy úroveň chovatelských zařízení i chovu samotného byla mnohem nižší než dnes, se velké želvy v zoologických zahradách dožívaly jen několika desítek let. To se ovšem zásadně změnilo a Červený a Modrý, stejně jako mnozí další členové naší skupiny, by se měli dožít sto padesáti až dvou set let. Opakuji: alespoň sto padesáti! V té době vnuci našich vnuků budou mít vnuky. 

Pohledem Miroslava Bobka, ředitele Zoo Praha.Pokud Červený a Modrý zůstanou celý život v Praze, pravděpodobně se budou v rámci areálu naší zoologické zahrady alespoň čtyřikrát stěhovat, vždy ze starého do nového nebo zcela zrekonstruovaného bydlení. Odhadoval bych, že k tomu dojde přibližně v letech 2025, 2065, 2105 a 2145, případně 2185. Technická a morální životnost libovolného pavilonu v zoologické zahradě se totiž pohybuje kolem čtyřiceti let a Pavilon velkých želv nebude výjimkou. Červený a Modrý v něm – až se do něj přestěhují – prožijí jenom zbytek svého dětství.

Přiznávám, že když jsem psal letopočty 2025, 2065, 2105, 2145 a 2185, také jsem si připadal jako ve sci-fi. Ale je to tak – a velké želvy nejsou v tomto ohledu úplnou výjimkou. Budoucnost našich velemloků, dejme tomu Andyho a Boleslavy, dosahuje k roku 2100. A když ještě uberu, ale pořád zůstanu dost daleko v budoucnosti, mohu pokračovat. Když jsme se například radili o dalším postupu s naší skupinou slonů, dostali jsme se k roku 2026, ani jsme nemrkli. Ostatně slonice Gulab žila v Zoo Praha už ve třech slonincích, z nichž první byl zprovozněn ve 30. letech, druhý v 70. letech a ten poslední – Údolí slonů – před třemi lety.

Ale ano, Červený a Modrý (nebo vůbec velké želvy) do jisté míry výjimkou přece jen jsou. Současně však ztělesňují skutečnost, že v zoo musíme myslet nejen na to, co bude zítra, za rok nebo za čtyři, ale také za mnohem delší dobu. Což by, myslím, bylo vhodné připomínat i jinde, než jenom v zoologické zahradě.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha