Když jsme zastavili mezi pastvinami uprostřed Gippslandu, ani jsme nestačili vystoupit z auta a už u nás brzdil stejšn místního farmáře. Jestli se prý něco nestalo a nepotřebujeme pomoci. Ani ne, odpověděli jsme mu, jen se chceme poohlédnout po Gippsland Earthworms, gippslandských žížalách. Farmář hned roztál. Na těchto pastvinách nebudou a vůbec už jich je málo, ale když byl malý kluk, viděl i tááákhle dlouhou žížalu a ukázal na dvě délky svého stejšnu.

Do českého prostředí vnesl povědomí o největší žížale světa, latinsky nazvané Megascolides australis a česky veležížala obrovská, cestovatel Josef Kořenský. Ostatně díky jeho knize Cesta k protinožcům jsme se po veležížalách pídili i my. Kořenský napsal, že „megaskolidi pevniny autralské upomínají svým vzezřením na hada hroznýše" a své líčení nechal doprovodit ilustrací, na níž dva muži v tropických přilbách zkoumají veležížaly tlusté jako jejich paže a dlouhé nejméně tři metry.

Australský farmář i cestovatel Josef Kořenský vzali na veležížaly rybářské míry. Farmář co do délky, Kořenský co do tloušťky. Podle ověřených údajů měří největší exempláře veležížaly obrovské až tři metry, a i když jistě mohou mít větší průměr než obvyklé dva centimetry, tloušťce hroznýše ani lidské paže se nepřiblíží ani náhodou. V úvahu je třeba vzít také skutečnost, že jak je u žížal obvyklé jejich segmentované tělo se může velmi výrazně natahovat či smršťovat.

Největší žížala světa

Pohledem Miroslava Bobka, ředitele pražské zoologické zahrady.Objektivnějším měřítkem velikosti je tak jejich hmotnost, která může dosáhnout i 400 gramů; obvykle to ale bývá nějakých 200 gramů při délce těla kolem jednoho metru. Nic z toho však nemění vůbec nic na faktu, že jde o suverénně největší žížalu světa. Na veležížalu jsme si během našeho krátkého pobytu ve státě Victoria bohužel vzpomněli příliš pozdě; na její hledání či ještě lépe nalezení někoho, kdo by o ní věděl, nám zbyla jenom jedna neděle. Neměli jsme šanci.

Veležížaly se vyskytují na velmi malém území Gippslandu, ohraničeném městy Loch, Korumburra a Warragul, a vyžadují specifické typy půd, zejména modrošedé jíly v blízkosti vod. Především však žijí půl až jeden a půl metru hluboko v půdě, odkud je vyženou jenom ty nejsilnější deště.

Nejspolehlivějším, avšak nezákonným způsobem, jak je nalézt, by bylo je vykopat. Zbývá tak jediná možnost: za vlhka pozorně poslouchat, zda nebude slyšet bublání, které vydávají v mokré půdě, a případně je k němu vyprovokovat poklepáním rýčem na zem. Rýč jsme sice měli jako součást výbavy auta, vlhko však nebylo.

Veležížalu obrovskou objevili v Gippslandu roku 1870 zeměměřiči, kteří ji pokládali za dosud neznámý druh hada. Až přírodovědec McCoy ji v Melbourne správně zařadil a popsal pro vědecký svět. Tehdy ještě žila na poněkud větším území než dnes a byla i výrazně početnější. Vedle toho, že docházelo k jejímu masivnímu sběru pro sbírkové účely, se však velmi výrazně změnila gippslandská krajina.

Nejlepší jogurt na světě

Intenzivní hospodaření zejména chov krav, z jejichž mléka se v Gippslandu vyrábí po mém soudu nejlepší jogurt na světě a vůbec využívání půdy, stejně jako chemizace a změny vodních poměrů vedly k tomu, že veležížala obrovská je již hodnou dobu ve světové Červené knize uvedena mezi zranitelnými druhy. (Nutno však dodat, že gippslandští farmáři mnohdy ohrazují půdu, v níž žijí veležížaly, a snaží se tak přispět k jejich záchraně před vyhubením.)

Naší poslední nadějí bylo Muzeum veležížaly za městem Bass, které bylo vybudováno v podobě veleveleveležížaly a ve kterém se svého času pokoušeli také o odchov veležížal. Bohužel, našli jsme je uzavřené a vyklizené. A tak jsme ve Victorii sice viděli ptakopyska, ježuru, klokany, vombata, koalu a spoustu dalších australských zvířat, ale veležížalu nikoli. Už je to docela dávno, a přesto mě to pořád mrzí.

Přemýšlím, jak si veležížalu vynahradit. Co se třeba s nějakým odborníkem vypravit za největší naší žížalou? Žije ve spraších jižní Moravy, honosí se jménem Allolobophora hrabei a měří až půl metru. S veležížalou obrovskou se sice měřit nemůže, ale českým měřítkům, která ve filmu Ať žijí duchové definoval Jenda, se přesto velmi vymyká.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha