Pár vět úvodem: Píše se prosinec 2011 a kultuře šéfuje všeobecně neoblíbený zubař (ostatně, kolik lidí má rádo zubaře?) Jiří Besser. V křesle se mu moc nedaří a definitivně mu zlomí vaz, když deník Insider objeví, že ve svém majetkovém přiznání zapomněl zmínit byt na Floridě. Bylo jasné, že muž, který si to u odborné obce rozházel, už když jako příklad „kreativity v hudebním průmyslu" pragmaticky chválil Kabáty a na Václaváku developerům povolil zbourat historický dům, musí skončit.

Nutno sice férově dodat, že do Bessera kopali i ti, kteří by se měli nejdřív zamyslet sami nad sebou a boj části veřejnosti za záchranu domu na Václaváku byl často víc o Besserovi než samotném domu. Ale Besser jednoduše byl nejslabší, tak dostal padáka. Jenže, koho za muže se špatnou pověstí?

Starostové a nezávislí naštěstí brzy vytipovali náhradu: dlouholetou vychovatelku a učitelku z Vizovic, kde se vypracovala až na starostku, Alenu Hanákovou. Nic naplat, že Alenu ze sněmovny nikdo moc neznal. „Kdo to je?" reagoval třeba podle Práva s klausovským ostrovtipem modrý Jan Vidím, který s ní už tou dobou víc jak rok seděl ve sněmovní volební komisi. U poslaneckého pultíku se prý do té doby objevila třikrát. Dvakrát při interpelaci a jednou, když se omlouvala, že se při hlasování přehmátla.

Ale z Vizovic ji provázela dobrá pověst. Jako učitelku si ji prý rodiče dětí nemohli vynachválit. „Slušná ženská, taková do politiky ani nepatří," říkali o ní místní a vzpomínali třeba na to, kterak pro vizovické ochotníky malovala kulisy.

Hodná žena nahradila zlého muže, tím by pohádka mohla skončit. A taky, že jo. Není to totiž pohádka, ale tragikomedie. Hanáková možná je slušná žena, ale už při prvním zásadním televizním výstupu se dokázala znemožnit.

Když měla 7. února 2012 v Událostech, komentářích objasnit, jak vláda došla k částce 134 miliard, kterou se hodlá vyrovnat s církvemi, zareagovala Hanáková se slovy, že neví, protože u jednání nebyla. „Na čem tedy postavíte svoji argumentaci?" ptal se jí tehdy moderátor Martin Veselovský. „Postavím ji na propočtech, které v tuto chvíli nemám," odpovídala. Od ministryně, která je postavena před úkol obhájit nejvyšší částku v historii, o jakou kdy její resort bojoval, to byla odpověď, jaká by neprošla ani ve vizovické družině.

Jenže, v pátek 7. září 2012 bylo ještě hůř. Hanáková náhle odvolala ředitele Národního divadla Ondřeje Černého. Opět to nebyla pohádka o dobrém a zlém. Černý měl všelijakou pověst. Scéna byla za jeho působení po umělecké stránce (a to je čistě osobní názor předeslaný už v úvodu) plus mínus průměrná. Černý se třeba nerozpakoval prodloužit mandát uměleckému šéfovi činohry Michalu Dočekalovi, o jehož dalším přínosu řada teatrologů už vážně pochybovala. Operní odboráři mu zas vyčítali sloučení zlaté kapličky se Státní operou. Černý sice nepůsobil přesvědčivě, ale aspoň měl argumenty. Přesně to, co v inkriminovaný den chybělo ministryni Hanákové.

Na jednoduchý dotaz, proč Černého takto na hodinu odvolala, nebyla schopna říct víc, než že byly „špatně nastaveny řídící procesy". Nedokázala dokonce ani povědět, zda tyto „procesy" špatně nastavil sám Černý. Ostatně, dopřejme si část beckettovského verbálního cvičení á la Hanáková, zdaleka ne od začátku, ještě jednou:

Daniela Drtinová (moderátorka): „Paní ministryně, já se vás ptám, co udělal Ondřej Černý špatně? Jednoduchá otázka."

Alena Hanáková (ministryně): „Ondřej Černý vedl toto divadlo tak, jak vést měl, dostal za úkol zpracovat a započít transformaci Národního divadla, čehož se zhostil velmi se ctí."

Daniela Drtinová (moderátorka): „Proč tedy byl odvolán? Teď jste ho pochválila…"

Alena Hanáková (ministryně): „Ano, pochválila jsem ho, protože celý proces započal a udělal ho velmi dobře, takže my jsme byli spokojeni. Ale v rámci analýzy, o které už jsem mluvila, se ukázalo, že jsou chybně nastaveny některé procesy, které je potřeba změnit, a v rámci těchto transformačních kroků, tak, jak jsme avizovali, došlo k jednomu z prvních kroků, odvolání ředitele a vyhlášení výběrového řízení…"

Daniela Drtinová (moderátorka): „Paní ministryně, nezlobte se, já tomu nerozumím, co to znamená, že Ondřej Černý nastavil špatně procesy? Řekněte mi a daňovým poplatníkům, prosím, co ten člověk udělal špatně."

Alena Hanáková (a ministryně nasazuje korunu): „Ondřej Černý nenastavoval špatně procesy, spíše šlo o to, aby se procesy, které byly špatně nastaveny a nefungovaly přesně tak, jak by fungovat měly, aby se měnily."

Lépe by to Beckett nenapsal. Následující dohra s nepříliš přesvědčivou tiskovkou celé čtyři dny poté, s pověřením nového ředitele Národního divadla, ekonoma bez zkušeností „od fochu", který to za pár dní vzdal, už pak byla jen prohloubením krize.

Někde v duši se chce věřit, že Hanákové je samotné jasné, že tímto se politicky i lidsky odstřelila. Pokud nemáte hroší kůži, což věřím, že bývalá družinářka, učitelka a fanynka ochotnického divadla nemá, musíte cítit, že vyhodit někoho na dlažbu bez konkrétního důvodu je možná ve společnosti běžné, z obyčejného lidského pohledu je to prostě křivárna.

Přesto se nad ní povznesme. Nakonec možná nejde o Alenu, Ondřeje ani Jiřího, ale právě o ony „řídící procesy". Pamatuji si na jedno čtení před parlamentními volbami 2010. Ještě absurdnější, než je zmíněný Beckett. Probíral jsem se tehdy předvolebními programy stran, vládními i opozičními, a nic nebylo tristnější, než kapitoly o kultuře. „Tohle bych za večer dokázal spíchnout taky," říkal jsem si.

Jako by ministerstvo kultury ani neexistovalo. Nelze se pak divit, že ho místo osobností a vizí ovládají neobecné „řídící procesy", v kterých může tahat za nitky ledaskdo. Černého odvolání a neschopnost ministryně to zdůvodnit jsou jen dokladem dlouholetého totálního nezájmu politiků o kulturu jako takovou. Téma, které by na rozdíl od aktuální kauzy Hanáková – Černý vydalo na několik Kulturáků.

Článek byl uveřejněn v rámci přílohy Pražského deníku, třetího čísla magazínu Kulturák.