Občas se člověku hodí, když si při řeči s přáteli vzpomene na něco z knížky, kterou četl. Na myšlenku, situaci či výstižný popis – na něco, co hovor zpestří a třeba i postrčí. Dobré je, když si pamatujeme i jméno knihy a autora, ale ještě lepší je, když zlomek díla, který vylovíme z paměti, přítele zaujme natolik, že se na jeho původ zeptá dřív, než mu ho stačíme prozradit.

Tuhle cestu ke knihám a třeba i k autorům, které jsme neznali, mám rád. Připadá mi dobrodružná, snad i pro ten prvek náhody, o níž se navíc můžeme dohadovat, zda nejde o náhodu jen zdánlivou.

Každopádně je taková cesta za četbou o dost víc vzrušující, než když jen sáhneme po třeskutém tipu na „knihu, kterou nedáš z ruky“.

Hovory mezi lidmi, kteří se cítí být kulturními, a proto se setkávají s těmi, kteří se cítí podobně, často obsahují balíčky doporučení, v nichž nechybí kniha, divadlo a film. Skvělé tipy se ale odbývají jen v kratších či delších anotacích, protože ani kulturní lidé nemají času nazbyt. Hledání ztraceného (a záchrana stále se ztrácejícího) času je ale nejspíš trápí víc než jiné.

Někdy to vnímám právě tehdy, když v hovoru dojde na kulturní okénko a já se zmíním o filmu, pořadu nebo dokumentu, o něčem, co jsem viděl v TELEVIZI. V tu chvíli totiž občas přijde bezprostřední a neomalená reakce, kterou nezbývá než taktně přejít, jak se to dělá s pšouknutím hostí: „Já nemám TELEVIZI.“

Snad jsem přecitlivělý, ale toto „upozornění“ nejenže nijak nesouvisí s kulturním počinem, o němž jsem se v souvislosti s TELEVIZÍ zmínil, ale cítím, že dotyčný jím chce hlavně říci – než budu o čemkoli pokračovat – , že se vyhýbá tomu zrádnému civilizačnímu malströmu, který vtahuje náš drahocenný čas a ve kterém se točí proudy pokleslosti a špíny.

Ne, v případě TELEVIZE neplatí, že účel světí prostředky. Zhlédnout Amarcord v TELEVIZI, orámovaný reklamou a jingly, se zdá být podobně nepatřičné jako projíždět na mobilu pornoweby v kupé vlaku vedle rodiny výletníků.