Papež František dal zapravdu biskupu Tomáši Holubovi proti kardinálu Dominiku Dukovi. Ve středověku by to byla zajisté zpráva nejvyšší důležitosti. Proč se ale teď máme zabývat tím, jak přistupuje katolické duchovenstvo k rozvedeným? Bývalý prezident Klaus nazval církve trochu provokativně spolky. Přinejmenším z jistého pohledu se trefil. Pro nečleny jsou „stanovy“ lhostejné a obyčejně nesrozumitelné.

Současný spor má však přesah. Střet konzervativního a liberálního pojetí světa je věčný. A je lhostejné, zda jste v nějaké církvi či nikoliv. Plzeňský biskup přistupoval shovívavěji k rozvedeným lidem, žijícím ve svazku, který „stanovy“ nepovolují, kardinál a bývalý arcibiskup se obrátil na Vatikán, aby rozhodl, zda je to správné. A František a jeho rádci dali více méně za pravdu Tomáši Holubovi.

V tom to mají katolíci snadnější. Autorita papeže je neomezená. V sekulární společnosti však není nikdo, kdo by řekl, zda je správné manželství pro homosexuály či svobodná volba pohlaví. I zde je však společnost rozdělena na ty, kdo trvají na tradicích a prověřených hodnotách, a na ty, kteří je klidně hodí za hlavu, aby se jejich bližní cítili co nejsvobodněji a nejlépe.

Liberálové a konzervativci se častují urážkami, v lepším případě se navzájem dobírají. Jedni nechápou druhé, ač jsou jinak slušní a vzdělaní. To není žádná slepota. Odráží to skutečnost, že tento spor je nerozhodnutelný. Oba přístupy mají svou pravdu. Když nemůže zakročit svatý stolec, musíme mít trpělivost na férovou debatu. A nakonec přijmout výsledky hlasování, i když si svůj postoj podržíme.