Ale k věci ona pátrací akce, co by asi tak našim nejbližším udělalo v den narození Páně radost, se v naší rodině vyřešila poměrně rychle. A na mnoho let dopředu. Otec miloval takové ty flanelové košile. Hřály a hlavně dlouho vydržely. Menší vada na konečném řešení vánočního dárku byla v tom, že všichni jsme o otcově zálibě věděli a chtěli jsme ho mile překvapit. Proto se sešlo pod stromečkem košilí devět. Pravda, tu desátou přihodila matka, ale to není podstatné . Jak moc u nás pak bylo veselo, když otec rozbaloval dárky stejné barvy a velikosti a nad každým hlasitě jásal, že tohle fakt nečekal. Matka se pak v koutku obýváku modlila, aby Štědrý večer rychle skončil, protože se svým dárečkem si vůbec netroufla před otce stoupnout a taky vyfasovat políbení vděku.

Horší to bylo potom sousedé otce pomlouvali,, jak může chlap nosit pět let stejnou košili a čekat, až se sama rozpadne. Nevěděli, že jich má tolik, protože se za"totáče" s vymýšlením pestrosti výrobci nezabývali. Další Vánoce byly ve znamení ponožek. Lhostejno, zda jsme otci darovali bílé či černé. Ponožek není nikdy dost, vedla svou objevnou filozofii hlava rodiny. Záhy jsme taky pochopili proč. Do fuseklí otec každý rok na Mikuláše balil dobroty a nikdy je pak nezkompletoval nazpět, protože u poloviny mikulášské nadílky zapomněl, kam ji před námi schoval.

Těšili jsme si spíš na Velikonoce. To jsme zrovna likvidovali vánoční stromek, který jsme zapomínali v některé z místností, kam jsme po většinu roku nevstupovali. Uznejte, že když tak mnohočetná rodina někde bydlí, pak určitě právě kvůli nám vzniklo okřídlené úsloví, že se „tááámhle zase svítí jak na zámku." Jasně že se svítilo, když matka hledala své nejmladší robátko, aby si zase nehrálo na římse otevřeného okna, kam mi starší bratr dával s oblibou moje hračky. Sice pak dostal nařezáno, ale o to víc jej otec odměnil právě o Velikonocích, kdy se směl napít vaječného koňaku. To by asi tak bylo všechno. Tak šťastný a veselý mám chuť říct. Teď už víte proč.